Spike Lee je jedním z nejvýraznějších osobností současného černošského filmu. Prostřednictvím jeho díla se evropské publikum seznamuje s tímto směrem novodobé kinematografie, který má své kořeny v 60. a 70. let, kdy se poprvé objevily soustavnější tendence ze strany černošské menšiny vytvořit ucelenou filmařskou komunitu. Spike Lee k tomu říká: „V dějinách amerického filmu museli černoši příliš často spoléhat na Hollywood, pokud chtěli vyprávět své příběhy. Jsem odhodlán to změnit, přestože mé prostředky jsou skrovné. Nesmíme záviset na Spielberzích a spol., abychom definovali svou existenci. Černoši musí vyrábět své vlastní filmy.“
Spike Lee se narodil 20. března 1957 v Atlantě. Na Newyorské univerzitě studoval filmovou školu a již během studia natočil dva krátké filmy (The Answer, Sarah). Roku 1982 absolvoval hodinovým filmem Joe’s Bed-Stay Barber Shop: We Cut Heads, který byl uveden a oceněn na několika mezinárodních festivalech (Montreal, Locarno, zisk „studentského Oscara“). Poté se jistou dobu věnoval tvorbě videoklipů. V roce 1986 byl s velkým ohlasem uveden v Cannes jeho celovečerní debut Ona to musí mít. Tento černobílý film byl vyroben nezávislou společností, kterou založil Lee s přáteli: 40 Acres and a Mule Filmworks (název je odvozen od nařízení po občanské válce, kdy osvobození otroci dostávali určené příděly půdy: čtyřicet akrů a mezka). Příběh dívky, která se nemůže rozhodnout mezi třemi milenci, plný duchaplného humoru a bizarních situací, připomíná svou ironií v mnohém Woodyho Allena, ale též v něm nalezneme stopy evropského filmu (Truffaut, Godard). Snímek se tématicky zcela odlišoval od tradičních filmů s černošskou problematikou, zabývá se mezilidskými vztahy a sexuálními zvyklostmi v prostředí černošské intelektuální middle-class.
Debut měl veliký úspěch u kritiky i v kinech a tak Spike Lee obdržel nabídku od společnosti Columbia na natočení dalšího filmu Blázinec ve škole (1988). Jde o muzikál, který je satirou na tzv. „fraternities“, tedy studentské spolky. Většina herců jsou i protagonisty dalšího filmu Jednej správně (1989). Ten byl zařazen do hlavní soutěže MFF v Cannes roku 1989. Spike Lee se v něm postavil proti pštrosí politice černošského hnutí 70. let a vyslovil se pro definici černošské otázky, pro sebepoznání: „Jednej správně hovoří o světě, nejenom o Americe, jde tam o rasismus a nesnášenlivost na celém světě.“ Děj je situován do černošské části Brooklynu a celý se odehrává v podstatě na jedné ulici, kde se scházejí a potkávají známé figurky a kde má jediný běloch ve čtvrti Sal se svými dvěma syny krám s pizzou. Spike Lee uvádí na scénu jednotlivé postavy a výstižně je charakterizuje několika tahy. Film vypráví o zrodu agrese, která se jednoho dne provalí na povrch. Za perného vedra se rozpoutá v Salově podniku rvačka, ke které je přivolána policie a v následné přestřelce je jeden z účastníků zabit. Zloba se následně obrátí proti Salově pizzerii, která je zdevastována. Film končí dvěma výroky o násilí: v jednom Martin Luther King násilí odsuzuje, ve druhém Malcolm X tvrdí, že je aktem sebeobrany černošského obyvatelstva. Podle Spike Leea se oba názory nijak nevylučují, jeho názorové východisko bychom mohli přiblížit parafrází myšlenky Malcolma X: „Neobhajuji násilí. Sebeobrana není násilí. My tomu říkáme inteligence“.
Čtvrtým filmem byl příběh profesionálních hudebníků, v němž hraje Denzel Washington: Mý lepší blues (1990). Divácká i kritická úspěšnost Spike Leea v USA i v mezinárodním měřítku mu umožnily spolupráci s velkými hollywoodskými studii, jež je však nesnadná z důvodu režisérova uměleckého temperamentu, který je příliš nevypočitatelný. Ve filmu Horečka džungle (1991), podobně jako v Jednej správně, vyjádřil svůj postoj k černošské otázce, která je však u něj chápána daleko komplexněji a ne tak černobíle, jak tomu často bývá v militantní černošské tvorbě. Tématem filmu je vztah mezi mužem a ženou odlišných ras. Sociálně jsou úlohy netradičně obrácené. Černoch Flipper (Wesley Snipes) pochází z vyšších vrstev, je architektem, kdežto Angie (Annabella Sciorraová), jeho sekretářka, pochází z proletářského prostředí. Vztah mezi nimi je nazírán z poněkud deformujícího úhlu, neboť Flipper je vázán ke své ženě a dceři. Spike Lee rozehrává téma černošství ve více rovinách, mj. poukazuje i na rasismus barevných, jehož projevy jsou stejně nesmyslné jako na straně bílých.
Roku 1992 natáčí portrét slavného černošského vůdce s Denzelem Washingtonem v hlavní roli (nominace na Oscara): Malcolm X, roku 1995 kriminální drama Clockers, 1996 pak vytváří komedii Sex po telefonu o aspirující mladé herečce v New Yorku. V témže roce natáčí i politicky zaměřený film o skupině černochů cestujících autobusem přes celou zemi na Million Man March: Dlouhá jízda. Tyto snímky mají stále silnou diváckou odezvu, stejně jako další film s Denzelem Washingtonem He Got Game (1998), z prostředí univerzitního světa, kde Spike Lee podkrývá potemnělou stránku náboru školních atletů. Ve filmu Krvavé léto v New Yorku (1999) poněkud odbočil ze své linie obvyklých polemik o černošských komunitách a rasismu a natočil příběh na základě skutečných událostí: drama o lidech poznamenaných řáděním krutého masového vraha. Roku 2000 vytvořil útočnou satiru na svět televizního průmyslu Bamboozled, roku 2002 nejprve natočil jednu ze sedmi povídek v Dalších deset minut I. a také film 25. hodina. Pod hollywoodská křídla se navrátil lupičským thrillerem Spojenec (2006) s Clivem Owenem a (opět) Denzelem Washingtonem v hlavních rolích.
Spike Lee je neobvykle všestranným tvůrcem. Je režisérem, scénáristou, střihačem, hercem i producentem. Jeho filmy z počátečního období zachycují různé aspekty černošské situace, přičemž se vyhýbá zažitým stereotypům. Jeho sdělení nejsou podbízivá, nemoralizují, ale jsou charakteristická svou věcnou přímostí a názorovou nekompromisností. Svým dílem nehlásá násilí, ale právě díky jeho radikálním postojům ho můžeme částečně řadit k militantně laděným tvůrcům. Vytvořil si svůj vlastní, osobitý režijní styl, pro který se vžilo označení „Lee’s touch“. Jeho filmy oscilují mezi ironií, autorskou distancí a hyperrealismem (Jednej správně). Zásadní význam má pro něj zvuková stopa: filmy jsou plné zvýrazněných reálných zvuků, přemíry hlučných dialogů, které jakoby měly o to víceútočit na diváka. Důležitá je v jeho díle i samotná hudba jako nutné dokreslení atmosféry, prostředí: ať už je to hudba původní (pro dva filmy skládal hudbu jeho otec Bill Lee), či repertoární (rapová hudba v Jednej správně). Spike Lee často používá živý rytmus střihu, včetně častého využití paralelní montáže. Pro své výsadní postavení jak mezi nezávislými, tak i mezi komerčními filmaři, pro své renomé originálního tvůrce, je také nazýván černošským Orsonem Wellesem amerického filmu. V 90. letech je označován jako vůdčí osobnost „nové černé vlny“ (vedle Spike Leea jsou sem řazeni filmaři jako Ice Cube, Darwell Martinová, Kasi Lemmonsová, Rusty Cundieff, Robert Townsend, Hype Williams, bratři Hughesovi, John Singleton ad.). Spike Lee svými filmy dokázal, že má co říct a umí zasáhnout co nejširší okruh diváků, bez ohledu na barvu pleti.
DALŠÍ TEXTY:
Jednej správně - recenze
25.hodina - recenze
Dalších deset minut I. - recenze
