Na první pohled nenápadná, na pohled druhý však étericky krásná tvář patří herečce, jež proslula úlohami jemných, citově nenaplněných žen – Mie Farrowové. Její herecká kariéra je spojena s dílem Woodyho Allena. V jeho snímcích ztělesňovala postavy afektovaných a neurotických intelektuálek, ale taky uťáplých hospodyněk. K velkým hvězdám Hollywoodu však patřila už před setkáním s Allenem, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zazářila v Polanského hororu Rosemary má děťátko (1968) nebo v retru Velký Gatsby (1974).
Maria de Lourdes Villiers-Farrowová, zvaná krátce Mia, se narodila 9. února 1945 v Los Angeles do „průměrné“ hollywoodské rodiny. Její rodiče, režisér a scenárista John Farrow a herečka Maureen O'Sullivanová, se seznámili při natáčení slavné série Tarzan s Johnnym Weissmullerem. Díky tatínkovi se Mia prvně objevila na plátnech, jako čtrnáctiletá se mihla Farrowovým vůbec posledním filmem, dobrodružným John Paul Jones (1959). Idylické dětství ve zlaté klícce ale za sebou Mia nemá. V devíti letech prodělala dětskou obrnu.
Citlivou dívku to sice táhlo do světa showbyznysu, její otec však tvrdě proti myšlence stát se herečkou tvrdě bojoval a poslal nejstarší dceru do klášterních škol v Madridu, Londýně a poté i v rodném Los Angeles. Až jeho smrt (†1963 na infarkt) Mie umožnila následovat kariéru své matky. Do diváckého povědomí vstoupila zásluhou „nekonečné“ série Peyton Place (1964-66), když se představila v úloze křehké Allison MacKenzieové, ucházející se o hlavního hrdinu Rodneyho Harringtona (Ryan O'Neal). Už tehdy bylo jasné, že Farrowová se asi nikdy nebude hodit pro úlohy rozhodných, přesvědčených žen. A přesto její hrdinky nejsou zrovna ochotné ke společenským kompromisům. Spíše než pro boj se světem jsou ale zrozeny pro utrpení a soužení. Tento herecký osud naplňuje už od svých počátků prakticky dodnes.
O popularitu Farrowové se zasloužil rovněž sňatek s přeslavným Frankem Sinatrou. Ukvapené manželství dvou ambiciózních hvězd ale nemělo dlouhého trvání – v roce 1966 se Farrowová vdává, o dva roky později se se Sinatrou rozchází.
Snad vůbec nejslavnější je jako třiadvacetiletá. Právě v tomto věku získává svou životní úlohu a vstoupí jí do filmové historie. V psychologickém hororu Romana Polanského Rosemary má děťátko (1968) se ujala emocionálně vypjaté role Rosemary Woodhousové, pevně přesvědčené, že její nenarozené dítě je novou inkarnací Satana. Snímek dodnes tvoří absolutní žánrový vrchol; kromě precizní režie za to vděčí soustředěnému výkonu ústřední protagonistky, jež tak brilantně zvládla přerod zdánlivě vyrovnané mladé ženy v nedůvěřivou hysterku, proti níž se spikl celý svět.
Přelom let šedesátých a sedmdesátých zastihuje Farrowovou jako ženu dvou tváří. Na jednu stranu těží ze svého mezinárodního věhlasu a jde z filmu do filmu. V See No Evil (1971) si zopakovala hororové schéma bezmocné hrdinky pronásledované úklady okolí. Často je obsazována do úloh žen marně hledajících lásku – ať už v podobě komické (černohumorný Doktor Popaul, 1972, s Jeanem-Paulem Belmondem), anebo tragické (milostné drama John a Mary, 1969, s Dustinem Hoffmanem; retro podle F. S. Fitzgeralda Velký Gatsby, 1974, s Robertem Redfordem). V osobním životě se Farrowová utíká k myšlenkám hnutí hippies. Opouští Hollywood a cestuje po Indii, popřípadě se stává členkou londýnské Royal Shakespeare Company (1975-76). S koncem sedmdesátých let bere Farrowová americký film na milost, ať už v podobě komerční (detektivka Smrt na Nilu, 1978), anebo společenskokritické (Altmanova freska Svatba, 1978).
Další životní etapu Mii Farrowové musíme spojit s režisérem a scenáristou Woodym Allenem. Od jejich seznámení v roce 1982 až po bolestný partnerský rozchod o deset let později účinkovala Farrowová ve třinácti snímcích tohoto proslulého newyorského filmaře. Obvykle se jednalo o úlohy intelektuálek, jejichž osobní život výrazně pokulhává za profesní seberealizací. Ve vrcholné podobě se s Farrowovou setkáváme jako s herečkou Hanou v tragikomedii Hana a její sestry (1986) anebo jako podváděnou Judy Rothovou v dramatu Manželé a manželky (1992). Z několika Allenových nostalgických komedií (Sex noci svatojánské, Zlaté časy rádia) stojí za zmínku hlavně Purpurové růže z Káhiry (1985) a s ním atypická role zakřiknuté hospodyňky Cecilie, jež se nechává okouzlit hrdinným Tomem Baxterem (Jeff Daniels), právě sestoupivším do světa lidí z filmového plátna.
Po svém allenovském období jako by Farrowová na hereckou kariéru už rezignovala. Objevuje se sice v několika zajímavých projektech, někdy nedotažených (vztahová komedie Rapsodie v Miami, 1995), jindy se nalézajících na pomezí výjimečného filmového díla (Návrší vdov, 1994, v němž představuje konzervativní slečnu O'Harovou, ostře vstupující proti „uvolněným mravům“ mladé vdovy Edwiny). Převážně se ale soustředí na svou rodinu (vychovala čtyři vlastní a jedenáct adoptovaných potomků) a také k dobročinným aktivitám. Věnuje se zejména otázce dětských práv; spolupracuje zejména s organizací UNICEF.
I když se stále a znovu před kamery navrací, nikdy už se blyštivým světem filmu nenechala nalákat na víc než do menších úložek. Přesto i dnes dokazuje svůj herecký formát – jen malá plocha stačí, aby předvedla mnohé ze svého talentu. Zaskvěla se například v podprůměrném horůrku Satan přichází (2006), kde pod maskou ctihodné dámy skrývá démonickou osobnost oddaně satanistky. Šibalským úsměvem doprovodila roli babičky titulního hrdiny dětského snímku Arthur a Minimojové (2006). V typické podobě poblázněné staré dámy se vrací i v komedii Prosíme přetočte (2008).
