Sam Peckinpah, pro drastičnost svých filmů nazývaný též Krvavý Sam, nebo Blázen Sam, změnil svými vizuálně působivými a po všech stránkách filmovými (pohyblivý obraz, zvuk a žádný příval slov) obrazy a postupy tvář kinematografie. Navždy.
Sam Peckinpah se narodil v únoru 1925 v kalifornském Fresnu. Za války sloužil u námořnictva, k filmu se dostal v 50. letech. Začínal pod dohledem režiséra Dona Siegela (Invaze lupičů těl, 1956) a psal scénáře pro televizní kovbojky.
Režijně Peckinpah debutoval westernem The Deadly Companions (1961) s Maureen O'Harovou v hlavní roli. Následovala Jízda vysočinou (1962), kde už Peckinpah nastínil svá hlavní témata: stárnoucí kovbojové, mizející Západ, samota, nostalgie. Přes kritický ohlas se snímek v USA pouštěl hlavně odpoledne. Následoval další western Major Dundee (1965), během jehož natáčení Charlton Heston vyhrožoval odchodem ze scény a studio později odmítlo Peckinpahův sestřih, pořídilo si vlastní a režisérova pověst šla do vývrtky. Po několikaleté odmlce ale přišel vrchol: v roce 1969 režíruje Peckinpah krvavou Divokou bandu, která redefinovala (nejen) westernový žánr. Příběh stárnoucích desperátů je láskyplný jako supí krk. Snímek se proslavil dvěma krvavými přestřelkami, kde už jenom počet mrtvých je ohromující. Režisér se ve zpomalovačkách vyžívá v záběrech kulí trhajících tělo. Drastické scény pak působí jako velkolepá baletní čísla.Po klidnějším westernu Balada o Cable Hogueovi (1970) přišlo na řadu drtivé drama Strašáci (1971) s Dustinem Hoffmanem v roli amerického matematika, který se se svou anglickou ženou (Susan Georgeová) snaží žít na drsném venkově. Následuje Junior Bonner (1972) se Stevem McQueenem, návrat k westernovému žánru. McQueen potom hrál i v dalším Peckinpahově filmu, komerčně úspěšnému thrilleru o zpackané loupeži Útěk (1972). Krvavý Sam se pak naposledy vrací k westernu. Pat Garrett a Billy Kid (1973) je po produkční stránce pohroma, a to od výhružek při natáčení až po opět zprzněný finální sestřih. Snímek musel čekat 15 let, než se dočkal „režisérské“ verze. Peckinpah se poté chopí režie filmu podivnějšího, než Peklo samo: Přineste mi hlavu Alfreda Garcii (1974) je nihilistická odysea, nádhera, kterou Amerika zabila a Svět posvětil. Po umělecké stránce je Alfredo Garcia posledním velkým dílem kariéry režiséra, který se v té době vedle ďábelského pití dal i na kokain. Peckinpah sice ještě natočí vcelku úspěčnou špionážní akci Zabijácká elita (1975), válečné drama Železný kříž (1977), sebeparodii Konvoj (1978) a nakonec i Vražedný víkend (1983). Přijde 1984 a Peckinpah podlehne infarktu.
Peckinpahovým hlavním vyprávěcím tématem byl vzdor, boj jedince proti společnosti. To byl ostatně osud i samotného režiséra ve vztahu ke studiím a producentům. Jak se praví v Útěku: „Je to tvůj džob, ale můj byznys.“ Peckinpah často začíná záběrem na zvířata. Ať už jde o štíry, psy, kachny, nebo laně, (v prvních dvou případech navíc mučení dětmi, které u Peckinpaha pravidelně přihlížejí násilným scénám), režisér jimi směruje své hrdiny zpátky do přírody, k jejím zákonům. Kromě zpomalovaček láme Peckinpah rytmus i mrtvolkami. Velkou vychytávkou je podsouvání zvukových stop ve střihových montážích, čímž režie dociluje dojmu jakési klenby. Výš než obvykle se tahle hra dostává v úvodu Alfreda Garcii, kdy režisér diváka architekturou, kostýmy, a zvukovými efekty udržuje v představě, že jsme v Mexiku 19.století. O to výraznější je pak šok, když ze bran sídla s burácením vystřelí ohromné americké bouráky.
Zásadní díla:
Divoká banda (The Wild Bunch)
Strašáci (Straw Dogs)
Přineste mi hlavu Alfreda Garcii (Bring Me the Head of Alfredo Garcia)
