Román Patricka Süskinda Parfém si vysloužil pověst „nezfilmovatelného“ díla, od jehož adaptace ustoupil nejeden věhlasný tvůrce. Tím nejodvážnějším se nakonec ukázal být německý filmař Tom Tykwer (Lola běží o život, Princezna a bojovník).
Francie v polovině 18. století byla místem dennodenního boje o přežití. Krutým, nesmlouvavým, na hony vzdáleným našim představám o osvícenosti a zrodu moderního světa. A Jean-Baptiste Grenouille (Ben Whishaw) je dítětem své doby. Nechtěným dítětem. Dalším z tisíců sirotků, jenž je odsouzen k několika letům nelidské dřiny následovaných předčasnou smrtí. Jean-Baptiste Grenouille je ale také jedinečným mužem, který má ten nejvytříbenější nos v celé Francii. A pro kterého se pachy a vůně mají stát celoživotní vášní, posedlostí. Smyslem jeho života. Narodil se na pařížském rybím trhu, snad nejšpinavějším místě Evropy, a prvním nádechem přinesl smrt své matce. O jemný čich nepřišel ani v koželužníkově dílně, a tak jej náhodné setkání s uvadajícím parfumérem Baldinim (Dustin Hoffman) mohlo nasměrovat na dráhu voňavkářského učně. Grenouillovou touhou je umět uchovat jakoukoli vůni. Zvláště něco tak prchavého jako aroma mladých a krásných dívek. Všem tajům parfumerie ho mohou naučit až v provensálském Grasse, městečku zaslíbenému vůním. Zde Grenouille ovládne techniky, díky nimž vznikne ten nejpodmanivější parfém. Grasse však za jeho vznik zaplatí krutou daň: aby dívky Grenouillovi vydaly svou vůni, musejí zemřít.
Patrick Süskind napsal román věnovaný nejpodceňovanějšímu z lidských smyslů: čichu. Režisér Tom Tykwer na sebe vzal nelehký úkol natočit snímek, který by umožnil vnímat pachy divákovi. A pokus rozšířit vnímání filmu o zcela nový vjem dopadl nadmíru vydařeně. Nepotřebuje k tomu fígle jako vypouštění pachů do sálu (systém Smell-O-Vision, v němž kdysi vznikl thriller Scent of Mystery, 1960) nebo stíratelné pachové kartičky (jako v případě komedie Johna Waterse Polyester, 1981). Tom Tykwer si vystačí s čistě filmařskými prostředky, s jejich pomocí útočí na divákovo podvědomí. Oporou mu je nejen jeho dvorní kameraman Frank Griebe, ale také zvukař Michael Kranz. Hlavní břímě ataku na (skoro) všechny divákovy smysly ale samozřejmě leží na vizuální podobě snímku. Zážitek ze zasmrádající Paříže je nezapomenutelný. Po romantice těchto časů, jak ji známe z Dumasových románů, není ani památky a město stále zůstává uvězněno ve středověku. Provence naopak provází slunný, chce se říci voňavý, obraz, jež evokuje plátna starých malířských mistrů. Jestliže v Paříži zůstávají Grenouillovy vjemy spoutány, na jihu Francie je on i jeho nos konečně volný. Konečně může dát naplno průchod svým vášním, ať už jsou důsledky jakékoli.
Bez úspěchu o zprostředkování vůní a pachů by Parfém: Příběh vraha nejenže nebyl ani zdaleka tak působivým dílem, ale především by hlavní hrdina (nebo spíš antihrdina) musel zůstat nepochopen a film by se stal pouhou ilustrací předlohy. Takto se alespoň zčásti můžeme ponořit do Grenouillova světa, přiblížit se jeho posedlostem a pochopit jeho pokřivenou povahu. Pro ústředního hrdinu je vůně vším a čich je jediným smyslem, přes který je schopen vnímat svět. Pach člověka je pro Grenouilla roven lidské duši. Zachycením jejich vůně tak Grenouille své oběti nezabíjí, ale činí je nesmrtelnými. Samotný Grenouille naopak není vlastním pachem (a tím i duší) obdařen a je tím pádem ze společenství lidí vyloučen. Divákovy tedy nezbývá než přistoupit na tuto Süskindovu a Tykwerovu hru a vnímat dění na plátně pohledem šílence. To je také důvodem, proč se jaksi nedostavuje lítost nad utrpením, které Grenouille způsobuje a divák navazuje empatii pouze s hrdinou (o sympatiích se hovořit nedá). Snad z těchto příčin působí Parfém odtažitým, možná dokonce zvráceným dojmem. O poutavost tím ale film rozhodně nepřichází, spíše naopak.
Šestadvacetiletý Ben Whishaw (Můj bratr Tom, Po krk v extázi) se vypořádal s „nelidským“ Jeanem-Baptistem Grenouillem obdivuhodným způsobem. Upřený pohled, jímž jeho hrdina dokáže uhranout své oběti, naznačuje sebejistotu lovce. Zprvu hledající muž v těchto fázích nalezl smysl svého bytí a míří přímo k cíli. Ústřednímu charakteru je pak podřízeno veškeré filmové dění. Ostatní postavy postrádají hloubku a na charismatu jim dodávají skvělí herci jako Dustin Hoffman (zastárlý voňavkář Baldini), Alan Rickman (obchodník Richis, přesvědčený, že jeho dcera má být jednou z obětí vrahova řádění) nebo Corinna Harfouchová (Grenouillova zaměstnavatelka madame Arnulfiová). Valná většina drobných figurek je až výjimečně odpudivá a sklouzává v karikaturu člověka. Jejich úkolem však je především dokreslování atmosféry, a to se bezpochyby daří.
Pokud velké evropské koprodukce často bývají jen vyhozenými penězi, Parfém: Příběh vraha je případ zcela odlišný. Při natáčení se shromáždili tvůrci z celé Evropy, režisér Tom Tykwer je však dokázal udržet v mantinelech precizně připraveného projektu. Filmařsky skvostné dílo podpořila nejen výtečná kamera, ale i obdobně kvalitní dekorace (Uli Hanisch – Princezna a bojovník, Nebe) a kostýmy (Pierre-Yves Gayraud – Úplné zatmění, Dva bratři). Na světové úrovni se předvedli také čeští trikaři ze studia UPP. Podpořili výpravnost snímku, přitom ale jejich práce nevystupuje samoúčelně do popředí. Tykwer se nevyvaroval několika tvůrčích přešlapů, jimiž narušil plynulost vyprávění (honička na dosud neznámého vraha, klipově pojaté Grenouillovo pronásledování Richisovy dcery). V kontextu současné kinematografie však lze Parfém zařadit k dílům výjimečným a po formální stránce ukázkovým.
