Osudům své původní vlasti věnuje kubánský rodák Andy Garcia režijní prvotinu Ztracené město. Věhlasný hollywoodský herec v dramatu z Havany přelomu padesátých a šedesátých let minulého století nabízí ságu rodiny Felloveových, jejíž soudržnost naplno prověří socialistická revoluce.
Každý ze tří synů ctěného havanského občana Federika Felloveho (Tomás Milian) se vydal zcela jinou cestou. Fico Fellove (Andy Garcia) byl dosud dítětem štěstěny. Jeho zábavní podnik El Tropico se honosí nabubřelým titulem nejlepší kabaret na světě a k pravidelným návštěvníkům jeho honosných show patří snad každý, kdo na Kubě něco znamená. Mezi neméně ctihodné podnikatele se řadí Luis (Nestor Carbonell) – k tomu si však přibral i nevděčnou roli bojovníka za svobodu (někdo by mohl říci teroristy), jehož cílem je zbavit Kubu nenáviděného diktátora Batisty. Nejmladší z rodu Felloveových Ricardo (Enrique Murciano) usiluje vlastně o to samé jako Luis, přes odpor rodiny však vidí jedinou možnou cestu v myšlenkách revoluce. A tak zatímco Fico tančí na palubě potápějícího se Titanicu jménem Kuba, Luis umírá po neúspěšném atentátu na prezidenta a Ricardo se přidává ke Castrovým vojskům. Konec idylických nedělních setkání u patriarchy rodu Felloveových je stále blíž, jak naznačuje snižující se počet hostů.
Nad volbou úlohy pro sebe sama jistě Garcia dlouho přemýšlet nemusel. Klíčová role nejstaršího z bratrů Felloveových Fica mu totiž byla šita přímo namíru. Zcela v duchu Bogartova Ricka z klasické Casablanky (1942) je Garciův Fico podnikavcem, který by se nerad zapletl do politiky. Prvořadou je však pro něj morální povinnost vůči rodině a přátelům, která ho jednoho dne zákonitě musí přivést do střetu se silou mnohem mocnější a bezohlednější. Z ostatních herců vyniká hlavně Inés Sastrová jako Luisova vdova Aurora, jež po smrti manžela nachází útěchu právě u Fica. Ztepilá herečka, která zaujme především svou exotickou krásou, jako jediná vytváří protiklad ke Garciově hrdinovi a zapůsobí jako katalyzátor pro jeho střet s režimem. To Nestor Carbonell a Enrique Murciano (představitelé bratrů Felloveových) tolik prostoru, jak by se dalo očekávat, nemají – jeden z jejich hrdinů brzy umírá, druhý se vrhá do náruče revoluce.
Do četného hereckého ansámblu si Garcia přizval také hvězdné kolegy Billa Murrayho a Dustina Hoffmana – oba podávají zaznamenáníhodné výkony, oba však ztělesňují postavy, které jako by se do scénáře vloudily ze zcela jiných žánrů. Bill Murray hraje dalšího ze svých smutných klaunů, tentokrát komika, který v polovině filmu vtančí do Ficovy kanceláře, aby ji už po zbytek filmu neopustil a aby v následujících minutách glosoval osudy hlavních hrdinů. Dustin Hoffman se snímkem dvakrát mihne v úloze legendárního newyorského mafiána Meyera Lanskyho.
Zvolil-li Garcia k uvedení Ztraceného města na filmovém festivalu v Karlových Varech jako doprovod kameramana Emmanuela Kadoshe a autora výpravy Waldemara Kalinowského, vybral správně. Ti dva se společně s hudební složkou (pod níž se podepsal samotný Garcia) nejvíce zasloužili o to, aby si Ztracené město oprávněně získalo pověst vcelku sympatického retra, z něhož idylka staré dobré Havany (přestože už na sklonku starých zlatých časů) přímo čiší.
Ztracené město však nechce být jen pouhou nostalgickou vzpomínkou, ale také snímkem politickým. Garcia se otevřeně vyjadřuje k minulosti své vlasti a naznačuje i svou představu o budoucnosti. I když by jistě chtěl oslovit své krajany žijící na Ostrově svobody, jeho vize zaujme spíš emigraci. Podivně vyznívá Garciova oslava dob, kdy každý věděl, kde je jeho místo – a to jak v rodině, tak i ve společnosti. Přestože si na Kubě sklonku 50. let zrovna uzurpoval moc prohnilý režim prezidenta Batisty, návrat demokracie (nebo snad oligarchie?) se podle Garcii nezdál být daleko. Avšak nečekaně snadný nástup Fidela a stalinismu otočily kolem dějin tragickým směrem, kdy korupci nahradila třídní nenávist a namísto šarmantních důstojníků, kteří byli ochotni za nějakou tu protislužbičku přimhouřit oko, se objevili nenávistní vousáči v zelených uniformách, kteří slova o nelítostné dělnické pěsti vzali doslova. O metodách kubánských komunistů si asi nelze činit iluze. Má výtka směřuje na stranu opačnou, k zobrazení časů předrevolučních, které jsou zobrazeny jako čas bezstarostného skotačení. Vzkaz, který Garcia svým snímkem vysílá do světa – tedy svrhněte Castra a vše se v dobré obrátí – vyznívá přinejlepším naivně.
Andy Garcia staromilsky zavzpomínal na časy hollywoodských velkofilmů v duchu Hollywoodu let 70. a 80. Jeho Ztracené město se podobá retrodramatům, jaká režíroval třeba Sydney Pollack (Takoví jsme byli). Ten ostatně natočil i jeden snímek Garciovu debutu nikoli nepodobný. Jmenoval se Havana (1990) a Pollackův dvorní herec Robert Redford v něm ztělesnil profesionálního hráče, chystajícího v kubánské metropoli roku 1959 turnaj v pokeru. Jakkoli se klasické filmové pojetí ke Garciovu snímku skutečně hodí a pomáhá mu v nastolení atmosféry zašlých časů, nelze se ubránit pocitu, že Ztracené město mělo vzniknout někdy před třiceti lety a nikoli dnes.
