Původně televizní komik stanul na vrcholu popularity v letech osmdesátých díky snímkům jako Lampasy či Krotitelé duchů. Druhý dech nabral Murray na začátku nového tisíciletí nejen díky snímkům režiséra Wese Andersona (Taková zvláštní rodinka, Život pod vodou...), ale hlavně zásluhou dramatu Sophie Coppolové Ztraceno v překladu, za které byl nominován na Oscara.
William James Murray se narodil 21. září 1950 v městečku Wilmette, jednom z předměstí Chicaga. Cestičku ke kariéře profesionálního komedianta Billovi prošlapával už jeho starší bratr Brian Doyle-Murray, po jehož boku začal v roce 1973 účinkovat v proslulém chicagském klubu Second City. Tehdy už pro něj byla kdysi vytoužená vysokoškolská studia medicíny uzavřenou kapitolou. Když byl na letišti zadržen s větším než malým množství marihuany, univerzitní brány se před Billem definitivně zabouchly. Jeho komediální výstupy si brzy v Chicagu našli řadu příznivců a on se společně s bratrem i častým spoluhráčem Johnem Belushim přestěhoval do New Yorku, aby se připojili ke komediální show National Lampoon Radio Hour. Na ní se podílel také rodák z Komárna, budoucí filmový režisér Ivan Reitman.
Když v roce 1975 televize NBC rozjížděla komediální show Saturday Night Live a řada členů National Lampoon jako Belushi či Dan Aykroyd byla zlanařena na televizní obrazovku, Murray zůstal mezi těmi, na které se štěstí neusmálo. Do show se ale Murray v roce 1977 přeci jen prosadil a v roce 1980, když pořad opouštěl, patřil k jeho hlavním hvězdám. Již tehdy měl za sebou také několik filmových rolí. Nejen že účinkoval v drobných roličkách v nostalgické komedii Next Stop, Greenwich Village (1976) či v parodii na beatlemánii The Rutles (1978), ale i v hlavní roli komedie režiséra Ivana Reitmana z dětského tábora Padavky (1979). První důkaz, že je Murray více než jen komediant, podal v povídkovém snímku Where the Buffalo Roam (1980), kde si zahrál spisovatele Huntera S. Thompsona. V roce 1980 vznikla také golfová komedie Caddyshack. Pod veleúspěšným snímkem nebyl z bratrů Murrayových podepsán pouze Bill (který se představil jako šílený správce hřiště bojující s neodbytným syslem), ale i jeho bratři Brian a Ed, kteří se podíleli na scénáři.
Dalším kasovním trhákem týmu Ivan Reitman, Harold Ramis a Bill Murray byla armádní komedie Lampasy (1981), vedle toho se Murray objevil také jako kamarád „titulní hrdinky“ v komedii Tootsie (1982) s Dustinem Hoffmanem. To vše však byla pouze předehra k dalšímu komediálnímu hitu, Krotitelům duchů. Snímek o týmu paranormálních vyšetřovatelů bojujících s inkarnací sumerského božstva opět vsadil na sehraný tým režiséra Ivana Reitmana a představitelů hlavních rolí Murrayho, Aykroyda a Ramise, doplněných o Sigourney Weaverovou. Poté, co naopak selhal pokus o charakterní herectví, kterým bylo drama Na ostří nože (1984) o muži poznamenaném boji první světové války, i nadále se Murray pokoušel prosadit komickými party. Mezi nimi se objevil masochistický pacient vyžívající se v návštěvách zubařů v hororovém muzikálu Malý krámek hrůz (1986). Krotiteli duchů 2 (1989) se pak tvůrci pokusili navázat na úspěch jedničky, snímek sice nebyl úplným propadákem a proslul scénami s kráčející Sochou svobody, do zlatého fondu komedií však rozhodně nenáleží. Ještě mnohem hůře dopadl Murrayho režijní debut, zlodějská komedie Rychlá změna (1990), náladu si však brzy spravil dvěma komediálními trháky A co Bob? (1991) a Na Hromnice o den více (1993). Zvláště pak druhý snímek, romance o zatrpklém televizním reportérovi, který uvízne v časové smyčce, si Murray vyloženě užíval a podal v ní jeden ze svých nejlepších komických výkonů. Bohužel to ale byla na dlouhou dobu poslední významná hlavní role, komedie Kingpin a Větší než život (oba 1996) či parodie Muž, který věděl příliš málo (1997) totiž skončily v zapomnění.
Zdálo se, že je Murray již odsouzen k rolím vedlejším. I v nich ale občas podával výjimečné výkony. To se týkalo gangsterky Vzteklej pes a Glorie (1993), životopisu „nejhoršího režiséra všech dob“ Ed Wood (1994) či povídkového snímku Jima Jarmusche Kafe a cigára (2003). O velký comeback Billa Murraye, který přišel na konci devadesátých let, se nejvýrazněji zasloužil režisér Wes Anderson. Obsadil totiž Murraye do úlohy dětinského milionáře ve své komedii Jak jsem balil učitelku (1998). Nominace na Zlatý glóbus, kterou za tento snímek Murray získal, byla překvapivá, o to však zaslouženější. Vzápětí se objevil nejen v akčním dobrodružství Charlieho andílci (2000), ale i v dalším snímku Wese Andersona, hořké komedii Taková normální rodinka (2001). Prozatímní vrchol však přišel až s dramatem o odcizení Ztraceno v překladu (2003), za něž získal Murray jako stárnoucí hollywoodská hvězda, která se živí natáčením reklam v Japonsku, Zlatý glóbus a byl rovněž nominován na Oscara. Vedle toho, že nadaboval „nejlínějšího kocoura na světě“ pro snímky Garfield (2004) a Garfield 2 (2006), Murray účinkoval také v dalších Andersenovových komediích; v oceánském dobrodružství Život pod vodou (2004) měl úlohu hlavní, v „mystickém“ cestopisu Darjeeling s ručením omezeným (2007) pouze okrajovou. V tragikomedii Jima Jarmusche Zlomené květiny (2005) se pak Murray znovu opakuje svůj oblíbený herecký typ z posledních let - tentokrát se předstauje jako osamělý postarší Don, pátrající po svém údajném synovi. A moudrého klauna, glosujícího události ve svém okolí, ztělesnil rovněž v historickém dramatu Ztracené město (2005), režírované Andym Garciou. Úlohu "vyjedeného" starosty Colea zosobnil v dětském dobrodružství Město Ember (2008).
Herec, který stárne jako víno a který opustil role neustále žertujících mladíků, aby se přeškolil na úlohy unavených mužů s minimem iluzí o životě, stanul po dovršení padesátky na vrcholu a dokázal, že ještě nepatří do starého železa.
