Tenhle chlapík, jemuž výrazné čelo dodává vzhled zavilého vlka, začínal v herecké branži roličkami brutálních násilníků, popřípadě přihlouplých poldů, jejichž osudem bylo ztrapnit se ve světle hlavního hrdiny. Časem z něj však tvůrci učinili představitele sympaťáků vždy ochotných podpořit svého kámoše v zápolení o svůj sen. Dnes už se na jeho obličeji smí objevit přívětivý výraz anebo i úsměv. Dnes už smí ve filmech i hrát…
Luis Guzmán se narodil na Nový rok 1957 v Cayey, zapadlém horském městečku na ostrově Portoriko. Vyrůstal ale ve Spojených státech, konkrétně v komunitě svých krajanů na newyorském Manhattanu a ve čtvrti Greenwich Village. New Yorku pak Guzmán zůstal věrný i během svého hereckého období – jen málokterý z jeho hrdinů není obyvatelem „Velkého jablka“. Po studiích na City College of New York působil Guzmán jako sociální pracovník. Herectví však bylo jeho velkým koníčkem, jemuž se věnoval v pouličním divadle, ale také v televizních i filmových produkcích (debutoval roku 1977 v psychodramatu Short Eyes). Jednalo se však o roličky mužů v davu anebo – v tom lepším případě – o kriminálníčky zločin páchající nebo při činu lapené. Mihl se třeba sérií Miami Vice (1985), dobrodružnou komedií Krokodýl Dundee 2 (1988) nebo krimithrillerem Černý déšť (1989).
Další z Guzmánových „oblíbených“ poloh se stává otravný detektiv, jenž vyniká hlavně svou hloupostí a nadutostí (Poldovi v patách, 1991). V tomto duchu se měl ve světě filmu vyskytovat dalších dvacet let. I když jeho policisté jsou stále častěji hlavnímu hrdinovi nakloněni (detektiv Ortiz v thrilleru s Denzelem Washingtonem Sběratel kostí, 1999?) a kriminálníci získávají vlastní osobnost i sympatie publika (mexický podvodníček Chango, jenž v nové vlasti hodlá pověsit řemeslo na hřebík, v komedii Cesta kovbojů, 1994).
Luis Guzmán je z těch herců, jejichž kariéru rozsvítilo setkání s tvůrcem, který odhalil talent pod slupkou figurkáře, navíc etnickým původem i vzezřením odsouzeného k opakování zažitých stereotypů. A vyniknout se Guzmánovi daří díky tomu, že takových „objevitelů“ zasáhlo do jeho kariéry hned několik. Prvním z nich byl specialista na krimifilmy Sidney Lumet, který Guzmána na přelomu osmdesátých a devadesátých let obsadil hned ve třech případech. Gangsterskou komedií se Seanem Connerym a Dustinem Hoffmanem Rodinný podnik (1989) se mihl v roli zlodějíčka, už v následujícím policejním dramatu Q & A (1990) se vůbec poprvé představil v pozitivním světle jako protřelý, přitom ale starosvětský detektiv Luis Valentin. V thrilleru Ďáblův advokát (1993) si pak úlohu policisty zopakoval. Druhou stranu zákona naopak Guzmán navštěvuje ve snímcích Briana De Palmy – vynikl zejména v gangsterce Carlitova cesta (1993) coby ambicemi zmítaný poskok titulního hrdiny (Al Pacino) – osvědčil se natolik, že se mnohem později představil i v prequelu Carlitova Cesta: Zrození gangstera (2005).
Steven Soderbergh si pro Guzmána pokaždé připravil úlohu přesně odpovídající jeho hereckému zařazení, prostor však u něj dostává portorický rodák nebývalý. Guzmánovi kriminálníci jsou u Soderbergha barvitější (uprchlý vězeň Chino v Zakázaném ovoci, 1998; bývalý trestanec Edouardo v krimithrileru Angličan, 1999) a policisté zase civilnější (detektiv Ray Castro v mozaice mapující obchod s drogami Traffic – nadvláda gangů, 2000). Soderbergh tak nejlépe dokázal těžit z Guzmánova propracovaného figurkaření a posunul ho zas o stupínek výše. V téhle souvislosti ale nesmíme zapomínat také na televizní sérii Oz (1998- 2003), kde mohl Guzmán pracovat s postavou vrahouna Raoula Hernandeze zvaného El Cid. Coby nejbrutálnější z členů z hispánského vězeňského gangu Guzmán pro změnu zúročil dlouhodobou praxi z rolí násilníků. Není vlastně vůbec divu, že je v těchto úlohách tak přesvědčivý. Ač sám dobrák od kosti, s podobnými typy se ve své někdejší profesi sociálního pracovníka setkával velmi často.
Zlomit zavedený úzus, jež Guzmána řadí do kriminálních dramat, se podařilo až díky režiséru Paulu Thomasi Andersonovi. Trojici příležitostí využil Guzmán bezezbytku, ať už se převtělil do restauratéra s pornohereckými ambicemi Maurice v retru Hříšné boogie (1997), anebo do nasupeného účastníka televizní soutěže Luise v epizodickém dramatu Magnolia (1999). Vrchol jejich spolupráce přišel s hořkou romancí Opilí láskou (2002). Guzmán zde ztělesnil dobromyslného přítele ústředního hrdiny (Adam Sander). A přešel tak k rolím, které jeho osobnímu naturelu vyhovují o poznání více. Rodinné typy si sice zkusil už dřív, až díky Opilým láskou je ale v této podobě taky přijat publikem. S tím souvisí také vznik sitcomu Luis (2003). Jak už název napovídá, jednalo se o projekt ušitý Guzmánovi přímo na tělo. Jeho milující, ale rozvedený otec, jehož trápí pubertální dcera stejně úspěšně jako nakvašený podnájemník, jenom ověřil Guzmánovo komediální nadání. Úspěch u diváků se ale pohříchu nedostavil. Možná by byl skutečný příběh Guzmánova života zajímavějším námětem na seriál: šťastně ženatý pětinásobný tatínek, jenž se z chudých poměrů zmohl na solidní kariéru a dnes žije na ranči ve Vermontu. To by v tom byl čert, aby se takováto hispánská verze Cosby Show neujala…
V komediálním žánru se Luis Guzmán úspěšně zahnízdil. Adam Sandler jej přivedl do snímku Kurs sebeovládání (2003), ztělesnil tu bouřliváka Loua. Zkusil si hrubozrnné veselohry (Blbý a ještě blbější: Když Harry potkal Lloyda, 2003; Hele, kámo, kdo tu vaří?, 2005) ale taky dětská dobrodružství (Řada nešťastných příhod, 2004). Výraznější příležitost ale dostává až jako opatrnický pašerák lidí Benny v satiře Fast Food Nation (2006). Tentokrát ho obsadila další z velkých osobností nezávislého filmu, Richard Linklater. Další z výrazných komediálních roliček, posměváčka v křesle policejního seržanta Moorehead ve filmu Škola svádění (2006)
Těch rolí, v nichž jsme se mohli těšit z Guzmánova hereckého charismatu, je dnes bezmála stovka. Jen jediná z nich, ve zfušované krimikomedii Bombakšeft (2002), však patřila mezi ty hlavní. A to je myslím škoda. Snad na svou velkou příležitost teprve čeká. Může to být stejně dobře v krimidramatu jako v komedii. Luis Guzmán by jistě zvládl obojí…
