Mladá hvězdička navazuje na smyslné krásky s velkýma mandlovýma očima a okouzlujícím úsměvem. Takové měla Francie vždy na rozdávání. Cotillardová zvládá stejně skvěle štěbetalky z komedií (akční série Taxi) jako posmutnělé romantické hrdinky (nostalgická komedie Dobrý ročník). Všemi uznávanou herečku z ní činí až šansoniérka Edith Piaf ve stejnojmenném životopisném snímku. Za tuto úlohu byla oceněna Oscarem i Zlatým glóbem.
Pařížská rodačka Marion Cotillardová (* 30. září 1975) pochází z umělecké rodiny. Například otec Jean-Claude je uznávaným hercem, mimem a učitelem herectví. Není proto divu, že se také jeho tři děti vydaly obdobným směrem – dvojčata Guillaume a Quentin se dnes živí jako spisovatel, respektive výtvarník; Marion vyrazila přímo v otcových šlépějích. Na divadle se objevila hned v několika jeho hrách. Vedle své hlavní profese se věnuje též zpěvu, spolu s několika dalšími hudebníky vydala desku Dessins pour le climat. Výtěžek z jejího prodeje pak zamířil na účty Marioniny „domovské“ Greenpeace. Mladá herečka totiž patří k oddaným ekologickým aktivistům a často propůjčuje svoji tvář protestům, ale i projektům světoznámé nevládní organizace. Ekologii dokonce vystudovala na vysoké škole, přesto se jejím osudem stalo divadlo a film.
V počátcích své herecké kariéry se Marion Cotillardová zmítala někde mezi filmovým škvárem a intelektuálskými komediemi o vztazích a sexu. Debutu se dočkala ještě jako náctiletá zásluhou televizní série Highlander (1994). Také komedie L'Appel de la cave (1999) anebo horor Furia (1999) svědčí spíše o snaze pracovat za každou cenu než o cílevědomém budování kariéry. Štěstí se na ni usmálo především v případě akční komedie Taxi (1998), vznikající v producentské dílně Luka Bessona. Hubatá Lilly dostala do vínku zemitou vášnivost přístavní krásky, permanentně kárající svého „námořníka“ neboli klukovského taxikáře Daniela (Samy Naceri). Pro velký úspěch si úlohu ještě dvakrát zopakovala ve snímcích Taxi, taxi (2000) a Taxi 2003 (2003).
K vzestupu po kariérním žebříčku by ale byl komerční ohlas jedné trilogie přece jen trochu málo. Od poloviny devadesátých let se její parketou stávají psychologicky propracované úlohy v typicky francouzském žánru partnerských dramat, potažmo komedií. Začíná úložkami pohledných krasavic, vzrušujících ústředního hrdinu (L'Histoire du garçon qui voulait qu'on l'embrasse, 1994; Učená pře aneb Můj pohlavní život, 1996). Výrazný dojem zanechala po boku Guillauma Caneta v komediálním Vadí nevadí (2003), jež zaznamenává provokativní hrátky mezi dvěma dlouholetými přáteli Julienem a Sophií. Kriminální drama Soukromé záležitosti (2002) pak Cotillardovou představuje jako noirovou femme fatale. K jejím výjimečným výkonům můžeme jistojistě zařadit také dvojroli povahově rozdílných blíženců v psychologickém dramatu Les Jolies choses (2001), jež se točí okolo vynucené záměny identity. Cotillardová zde modeluje plachou Marii, která přebírá místo na výsluní po extrovertní Lucii. Odměnou jí byla nominace na francouzskou výroční cenu César coby objev roku.
Za herečku mezinárodního věhlasu můžeme Cotillardovou považovat od jejího amerického debutu, fantaskní vyprávěnky Tima Burtona Velká ryba (2003). Proslulý režijní extravagant Cotillardové svěřil úlohu manželky racionálního Willa (Billy Crudup), tolik se lišícího od svého věčně zasněného otce (Albert Finney). Spíše okrajovou roli má Cotillardové i v dalším velkofilmu, romantickém válečném dramatu Příliš dlouhé zásnuby (2004), kde představuje vražedkyni Tinu Lombardiovou. Do středu pozornosti se tak dostává až v nostalgické komedii Ridleyho Scotta Dobrý ročník (2006). V zasněném pohledu Marion Cotillardové se zde utopí sobecký burzián Max v podání Russella Crowea; opatrnická kavárnice Fanny, žena tak odlišná od většiny Marioniných hrdinek předchozích, ale vášnivou romanci neslibuje.
Na úlohu, jaká přichází jednou, maximálně dvakrát za život, si Cotillardová musela počkat do svých jedenatřiceti let. Hereckou výzvu v podobě proslulé šansoniérky s nesnadným osudem Edith Piaf ale samozřejmě přijala s nadšením. Jinak chladný, strojený životopis La Môme (u nás pojmenovaný po své titulní hrdince Edith Piaf, 2007) staví svůj věhlas výhradně na hereckém projevu své protagonistky. Cotillardová brilantně zvládá výstřední jednání velké hvězdy a zároveň se plně sžila s jejími naprosto osobitými gesty a mimikou. Navíc v této úloze potvrdila i své pěvecké nadání.
Za roli Edith Piaf byla Cotillardová oceněna Oscarem, Zlatým glóbem, cenou BAFTA, na Césara je zatím pouze nominována. I to je důkazem její pozice ve francouzské kinematografii. Vždyť dnes hraje takřka výhradně po boku těch největších hvězd ze země galského kohouta. A vlastně je i jednou z nich…
