Desetiletý Arthur (Freddie Highmore) je z chlapců, pro které je únik do fantazie vším. Žije na farmě se svojí babičkou (Mia Farrowová) a v dobrodružných výpravách ho podporuje snad jedině jeho psí kamarád. Rodiče zatím žijí ve velkém světě a svého synka nenavštíví jak je rok dlouhý. Arthurovým velkým hrdinou je dědeček Archibald (Ron Crawford), kdysi velký vynálezce, jenž svými nápady obohatil snad každičký z afrických kmenů. Ale nejvíce se spřátelil s droboulinkými Minimoji, jejichž království by se na malou zahrádečku vešlo. Alespoň tohle všechno tvrdí dědečkovy deníky. Jenže děda před několika měsíci beze stopy zmizel a babička je bez něj bezradná. Našetřené penze se rozkutálely a prodejem po léta střádaných artefaktů na americkém maloměstě nezbohatnete. Exekuci pod vedením bezcharakterního obchodníka Davida (Adam LeFevre) už asi nic nezabrání. Snad jen kdyby se Arthur dokázal spojit s národem Minimojů, jenž se před časem usídlil někde na farmě. S jejich pomocí by možná mohl nalézt dávno ztracený poklad. A kdo ví, třeba se mu podaří rozlousknout taky záhadu dědečkova zmizení. Je čas otevřít bránu do minisvěta Minimojů…
Megaloman v křesle filmového režiséra Luc Besson představuje svůj desátý film. Vykročil jím směrem ne zrovna šťastným. Namísto „inspirovaných“ (čtěte „originalitou nehýřících“), ale filmařsky pozoruhodných thrillerů (Brutální Nikita, Leon), historického dramatu (Johanka z Arku) anebo futuristické sci-fi (Pátý element) tentokrát nabízí velkou filmovou loupež jménem Arthur a Minimojové. Natolik je toto dětské dobrodružství nepůvodní. A ještě k tomu filmařsky ploché, nenápadité. Ve snímku není snad jediný moment, který by pocházel přímo z Bessonovy hlavy (respektive z hlav jeho spolupracovníků). Jako by snad kdysi talentovaný tvůrce natáčel už jen pro pobavení sebe sama. Prostě si připsat taky nějaký snímeček pro děti. A když bude animovaný, tím lépe. Šíři záběru se meze nekladou. Anebo možná Besson „Arthura“ natočil s cílem udělat si v závěrečných titulcích legraci ze sebe sama. Mimochodem, je to asi vůbec nejúsměvnější okamžik celého filmu (a proto musí zůstat touto recenzí zamčen – ať mají diváci aspoň nějaký důvod k návštěvě kina).
Ať Luc Besson chce, nebo nechce, film se mu rozpadá do dvou částí, hrané a počítačově animované. Ta první je zajímavější, přesto (anebo právě proto), že se v ní vlastně vůbec nic nestane. Atmosféra tentokrát přebila akci, jíž je naopak vyplněna druhá, digitální, polovina filmu. Úvod svou náladou připomene nedávný snímek Vysloužilí lvi (2003) s Michaelem Cainem a Robertem Duvallem (a taky Haleym Joelem Osmentem) o dvojici nerudných dědků z farmy na konci světa, kteří bývávali dobrodruhy. Anebo to jenom mají v hlavách trochu popletené. V „Arthurovi“ je dědečkova minulost pouze naznačena. A je to tak dobře. Jen ať si divákova fantazie pohraje!
Na atraktivním spodobnění „živého“ světa se podílel nejen Besson jako režisér i scenárista (občas si vypomůže situačním gagem nebo obrazovým kouzlem), ale taky výtvarná sekce, nabízející kýčovitě přibarvenou vizi Ameriky šedesátých let. A zapomenout nemůžeme ani na dva herce, jimž se nedá upírat filmové charisma – Miu Farrowovou a Freddieho Highmora.
Mie Farrowové role starosvětské babičky s neokázalým nadhledem a jiskrou v oku docela sluší. Herecká hvězda Allenových filmů tak má v krátké době už podruhé (po ďábelské chůvě v hororu Satan přichází) příležitost blýsknout se na stříbrném plátně. A její výkony jsou o to cennější, že se v obou případech vlastně jedná o figuru zcela zapadající do žánrových schémat. Freddie Highmore je další do řady dětských hvězdiček, v nichž se snoubí zasmušilost se zasněným pohledem (jen si vzpomeňte na mladého Elijaha Wooda nebo Haleyho Joela Osmenta). Proslavil se díky posmutnělému kukuči na duši poraněného Petera v historickém melodramatu Hledání Země Nezemě, od té doby ale pravidelně hrává hrdiny, kteří se ve snění přímo vyžívají: Karlík a továrna na čokoládu, Dobrý ročník a nyní tedy Arthur a Minimojové. Tam, kde byl Osment snad až příliš nasládlý a patetický, dovede být Highmore klukovsky rozjíveným sympaťákem, s nímž je radost zažívat dobrodružství.
Filmovým neštěstím je ta polovina, na níž tvůrci lákají především – animovaný svět Minimojů. Ušatí pidihrdinové, které mají na svědomí výtvarníci Céline a Patrice Garciovi, neslují žádnou z ctností, kterou bychom si od nich slibovali. Prvoplánové vtípky rozdovádí asi jen ty úplně nejmenší diváky. Příběh, propojující zmenšeného Arthura s odtažitou princezničkou Selenií a jejím „komicky“ zmatkářským bratříčkem Betamechem na pouti za zmařením zlotřilého plánu ukrutného hmyzáka Maltazarda, je přímočaře prostinký a navíc veskrze předvídatelný. Možná i proto, že jsme jeho o třídu lepší obdobu nedávno viděli ve filmu Spláchnutej. A velká francouzská technická revoluce se taky nekoná – na elegantní počítačovou animaci studia Pixar zapomeňte, Arthur a Minimojové nedostihnou Dobu ledovou.
Miláčku, zmenšil jsem děti, Hrdinové z říše Gaja, Mravenčí polepšovna. To vše jsou „pohádky z mechu a kapradí“, které předešly Arthura a Minimoje. A navíc se ještě jedná o filmy důvtipnější, půvabnější a nabízející nápaditější historku. Ať už na to pohlížíme z jakéhokoli úhlu, snímek Arthur a Minimojové radši ani vzniknout neměl…
