Po filmech Amores Perros a 21 gramů přichází režisér Alejandro González Iñárritu s další osudovou skládačkou, v níž na hrdiny dopadají kruté náhody a bolestné tragédie. Tentokrát rozhodil dílky svého puzzle hned na tři kontinenty: Babel (v němž zaznívají minimálně čtyři různé jazyky) se odehrává od Mexika přes Maroko až po Japonsko.
Ve všech třech Iñárrituových snímcích jsme sledovali navzájem nezávislé osudy několika hrdinů, které spojí dohromady nečekaná a náhodná tragická událost: v minulých filmech to byla dopravní nehoda, tentokrát jde o výstřel, vypálený naslepo v hornaté marocké pustině. Klukovina dvou domorodých pasáčků, kteří si jen chtěli vyzkoušet, jak daleko dostřelí tátova nová puška, má ovšem dalekosáhlé důsledky. Postřelená americká turistka (Cate Blanchettová) a její muž (Brad Pitt) jsou rázem vytrženi z pohodlí svého klimatizovaného autobusu a odkázáni na pomoc zdejších horalů. A zatímco žena bez lékařské pomoci krvácí na podlaze domorodé chatrče, americká diplomacie horlivě pátrá po „teroristické buňce“, která stojí v pozadí tohoto „atentátu“.
Událost nezůstane bez důsledků ani ve vlasti obou turistů. Mexická chůva, která se stará o jejich dvě děti, se totiž chystá na svatbu svého syna a neplánované zdržení jejích zaměstnavatelů ji donutí vymýšlet improvizovaná řešení. Nakonec se odhodlá vzít děti na svatbu s sebou – vždyť je to jen kousek za mexickou hranicí! – a jako řidiče si neprozřetelně zvolí svého floutkovského synovce (v podání čerstvé mexické hvězdy Gaela Garcíi Bernala, který si zahrál už v Amores Perros). Když ale opilí Mexičané vezou přes hranici blonďaté americké děti, u imigračních úředníků to musí vzbudit podezření. Na další tragédii je zaděláno…
Třetí příběh souvisí s oběma předchozími jen volně, ale vytváří k nim zajímavý poetický kontrapunkt. Jeho hrdinkou je patnáctiletá hluchoněmá Japonka Chieko, dcera bohatého ovdovělého podnikatele, která se těžce potýká s osamělostí, izolací a frustrací. Holčičí zranitelnost se u ní střídá s šokující sexuální agresivitou. Z její představitelky Rinko Kikuchi, která stejně přesvědčivě zahrála její postižení i její psychickou nevyrovnanost, se vyklubal největší herecký objev filmu.
Na rozdíl od svých předchozích filmů režisér Iñárritu a jeho scenárista Guillermo Arriaga vynechali hrátky s chronologií příběhu (jejich oblíbeným trikem bylo ukázat nám konec dřív než začátek a podtrhnout tak jeho osudovou nevyhnutelnost). Stejně efektivně jako v minulosti však využívají metody skládačky, která jednotlivé střípky příběhů navzájem staví do nečekaných kontextů. Jednotlivé nitky se odvíjejí nenápadně, civilně, bez patetického důrazu na místa jejich tragických průsečíků. Teprve po delším čase – možná až v polovině filmu – si divák uvědomí, na co se vlastně dívá a že příběh ho mezitím dokázal zcela pohltit. (Protože režisér se s Arriagou nedávno ve zlém rozešel kvůli autorství 21 gramů, je pravděpodobné, že další Iñárrituův film už se k této metodě nevrátí.)
Náladu filmu umocňují tři různá prostředí: větrem bičované svahy marockého pohoří Atlas, plochá vyprahlá poušť na mexicko-americké hranici a ultramoderně světélkující noční Tokio. Svým způsobem jde o tři různé druhy pustiny, v níž, jak snímek napovídá, může člověka zachránit jen blízkost jiného člověka. Člověk je v Iñárrituových filmech vůbec hodně zranitelný tvor – před nemilosrdnou rukou osudu ho nemůže ochránit ani majetek, ani sebelépe zabezpečené postavení v západní civilizaci. Platí v nich ale, že co člověka nezabije, to ho posílí. Přinejmenším po stránce duchovní.
