Válečný film Hanebný pancharti patří k nejočekávanějším titulům letošního roku. Quentin Tarantino scénář téměř deset let odkládaného projektu totiž začal psát ještě před zahájením prací na snímku Kill Bill s tím, že to bude „válečný spaghetti western“. Původně se film měl dokonce jmenovat Once Upon a Time in Nazi-Occupied France.
Název „Tenkrát v nacisty okupované Francii“ by byl výstižnější než konečný titul Hanebný pancharti. I proto, že klíčovými aktéry příběhu není ani tak „indiánské“ komando židovských mstitelů, pod jejichž baseballovými pálkami a pod ostřím jejich nožů úpí náckové, ale dvě zcela jiné postavy. První z nich je esesácký důstojník Hans Landa, jehož Führer pověřil, aby ve Francii pochytal všechny Židy, kteří se ukrývají nebo se vydávají za jiné osoby. Druhou je dívka Šošana, jíž plukovník Landa nechal v roce 1941 povraždit celou rodinu. Této půvabné Židovce se o tři roky později (již pod novou identitou majitelky pařížského kina) naskytne možnost k pomstě. Slavnostní premiéry nacistického filmu se totiž mají účastnit i nejmocnější muži Třetí říše – včetně Hitlera, Goebbelse, Göringa a Bormanna.
Tarantino snímek tradičně člení na kapitoly (je jich pět) a každou z nich ladí do jiného stylu. Na syžetovém půdorysu válečného snímku v duchu Tuctu špinavců ale největší hold skládá spaghetti westernům. Režisér rozehrává klasické westernové situace, jen s tím rozdílem – jak dokládá výtečné pětadvacetiminutové entrée z „ranče“ na francouzském venkově – že bandité nenosí stetsony a kolty, ale nacistické uniformy a samopaly. Stejně jako ve filmu Kill Bill, i zde zaznívají melodie Ennia Morriconeho (ale třeba i Davida Bowieho!) a režisér příběh opakovaně prostříhává kratičkými retrospektivami a opájí se velkými detaily à la Sergio Leone.
Hanebný pancharti však odkazují ještě na další žánry, včetně německých propagandistických filmů či „horských dramat“ s Leni Riefenstahlovou. Neparafrázují přitom ani tak konkrétní sekvence, ale spíše oživují v divákově podvědomí archetypální motivy z řady dalších filmů (viz Bílé peklo, Sedm statečných, Poslední metro atd.). Intertextuálními narážkami zároveň připomínají osudy anebo jen jména bezpočtu filmových tvůrců i herců (od G. W. Pabsta přes Davida O. Selznicka po Alda Raye).
„Pancharti“ opět dokládají Tarantinův mimořádný cit pro casting, který byl tentokrát navíc podmíněný zásadou, že každou roli ztvární herec ze stejné země, z níž pochází jeho postava. Znamenitými výkony snímek ozdobily dva velké herecké objevy. Prvním je rakouský, dosud převážně televizní herec Christoph Waltz, který nacistického „lovce Židů“ Landu obdařil slizce fascinujícím charismatem. Prakticky z každého jeho gesta i jemného záchvěvu mimiky, stejně jako z jeho akurátně a zdvořile pronášených replik, vane zvráceně nasládlá pachuť smrti. Výtečnou protihráčkou se mu stala představitelka Šošany, francouzská herečka Mélanie Laurentová, která se pod Tarantinovým téměř „fetišistickým“ dohledem mění z vystrašeného a špinavého zvířátka, skrývajícího se před nacistickou orlicí, ve vznešenou bohyni pomsty.
Tarantino zároveň opět prokazuje, že se pod jeho vedením jsou ke zcela nečekaným výkonům schopni vybičovat i herci, kteří nepatří k první lize. Potvrzuje to především někdejší německá modelka Diane Krugerová, která s okouzlující grácií ztvárnila filmovou hvězdu a dvojitou špiónku Bridget von Hammersmark. Naopak určitým zklamáním je Brad Pitt v roli zupáckého poručíka Alda Raineho, jenž komolenou angličtinou velí oddílu záškodníků s nacistickými skalpy u pasu. „Jižansky“ přehrávající Pitt svoji postavu pojal na hranici „natvrdlé“ karikatury, kterou si již vyzkoušel v komedii bratří Coenových Po přečtení spalte. Tentokrát je ale mnohem méně zábavná.
Ačkoli si Tarantino pohrává s nedotknutelnými tématy (válka, kolaborace, pomsta) neztratily se z příběhu postmoderní „uvozovky“, ironicky pokřivená nadsázka, ba ani režisérův smysl pro různé béčkové ornamenty („vpisování“ jmen a šipek do obrazu) či pro estetizované brakové násilí. Kdo ale očekává brutální válečnou řež, plnou krve a výbuchů, bude zklamán. Ve filmu zazní mnohem více rafinovaně gradovaných slovních přestřelek než opravdových výstřelů (viz čtvrtá kapitola odehrávající se ve sklepní hospodě).
V Tarantinově světě – zastřešeném pohádkovým úslovím „Bylo, nebylo...“ – se navzdory konkrétnímu historickému rámci s až „hanebnou“ bezostyšností přepisují dějiny. Odvážně a nenuceně se v něm potkávají smyšlené i autentické postavy, historie se chytá do absurdních pastí a vzniká tak alternativní „válečná realita“. Děj Hanebnejch panchartů se odehrává během druhé světové války, není však o druhé světové válce. Je to film o magické síle filmů, které dokáží zachránit svět. Jako by jím Tarantino chtěl naplnit Truffautovu cinefilskou tezi, že filmy jsou důležitější než život – s dovětkem, že jsou navíc třikrát hořlavější než papír.
