Albert Finney se narodil 9. května 1936 v Salfordu (hrabství Lancashire). Studoval na londýnské Royal Academy of Dramatic Arts, kde byli jeho spolužáky Peter O’Toole a Alan Bates. Patří mezi úspěšné divadelní herce, na počátku jeho kariéry jej často nazývali druhým Olivierem. Mimo jiné vystoupil na oslavách sta let od založení Shakespeare Memorial Theatre ve Stratfordu nad Avonou; představil se v úloze Cassia v Othellovi a jako Lysandr ve Snu noci svatojánské. V této komedii rovněž alternoval Sira Oliviera v úloze Koriolana. V roce 2000 si na toto setkání zavzpomínal: „Olivier byl na vrcholu svých sil. Každou noc jsem se na něho díval, jak si zcela přisvojuje tu roli. Hnal možnosti až do krajnosti.“
Filmová kariéra Alberta Finneyho začala malou rolí v dramatu Komik (1960) v režii Tonyho Richardsona, se kterým Finney spolupracoval už předtím na divadle a poté i na snímku Tom Jones. Finney a Richardson se staly klíčovými postavami britské vlny sociálního realismu ve filmu. První uznání přinesla Finneymu role „rozhněvaného mladého muže“ v dramatu režiséra Karla Reisze V sobotu večer, v neděli ráno (1960). Ztvárnil tu Arthura Seatona, dělníka, který odmítá dovolit, aby ho „ty skety zničily“. Plně zde využil svého, dnes světoznámého, silného hlasu s jasným severoanglickým přízvukem i svého výrazného charismatu, které předurčilo jeho budoucí obsazování. Byl to jen počátek fanfarónských, upovídaných podivínů, kteří ho tolik proslavili.
Titulní role v Lawrenci z Arábie se vzdal, protože ho studio nutilo k sedmileté smlouvě a on se nechtěl dlouhodobě vázat. Doporučil Petera O’Toolea. Poněkud netypicky, ale zato velmi úspěšně si zahrál v romantické komedii Tom Jones (1963); získala mu první nominaci na Oscara a otevřela mu dveře do Spojených států. Zcela opačnou osobnost zároveň ztělesňoval na Broadwayi v Lutherovi. Hrál a také se podílel na produkci Reiszova psychodramatu Night Must Fall (1964), byl titulním hrdinou ve vánočním příběhu podle Charlese Dickense Scrooge (1970) a výstředně pojal Hercule Poirota ve Vraždě v Orient Expresu (1974). Je zde natolik přesvědčivý, aby jej diváci ve své době skutečně považovali za stopadesátikilového milovníka jídla.
Jen málokterý herec prožil stejně úspěšnou kariéru na divadle, ve filmu i v televizi jako Albert Finney. Objevil se coby ústřední hrdina televizní série Karaoke (1996) a na ni navazujícím seriálu Cold Lazarus (1996) – představoval zde umírajícího scenáristu Feelda. Zahrál si Winstona Churchilla (Stahující se mračna, 2002), papeže Jana Pavla II. (Pope John Paul II, 1983) i Ernesta Hemingwaye (Hemingway, the Hunter of Death, 2002). Ve filmu už je dávno stálicí, vidět jste ho mohli v Erin Brockovich (2000) jako šéfa titulní hrdinky v podání Julie Robertsové, umírajícího snílka Eda Blooma ve Velké rybě (2003) nebo bonvivánského strýčka v romantickém dramatu Dobrý ročník (2006). Představil se rovněž v pokračování dvou hollywoodských sérií: v Dannyho parťácích 2 (2004) a Bourneově ultimátu (2007). Dramaticky i povahově silnou úlohu otce rodu Hansonových, rozvráceného nenasytností obou synů, zosobňuje v krimithrilleru Než ďábel zjistí, že seš mrtvej (2007).
Je rozveden s herečkami Jane Wenhamovou (1957-61) a Anouk Aiméeovou (1970-78).
Albert Finney byl pětkrát nominován na Oscara: za Tom Jonese, Vraždu v Orient Expresu, Garderobiéra, Ve stínu vulkánu a Erin Brockovich. Získal cenu BAFTA za V sobotu večer, v neděli ráno. Za roli Winstona Churchilla ve Stahujících se mračnech získal cenu Emmy. Zlatý glóbus obdržel za Toma Jonese, Scrooge a Stahující se mračna, Toma Jones mu přinesl rovněž Volpiho pohár na filmovém festivalu v Benátkách.
O natáčení filmů Albert Finney v roce 2003 prohlásil: „Je úžasné jak daleko se dostalo trikové umění. Víte, já jsem hrál v muzikálu Scrooge v sedmdesátých letech a všechno se dělalo pomocí zrcadel a plachet. Doufám, že přijde čas, kdy se vůbec nebudeme muset na natáčení dostavovat. Rozhodne se, jaké bude nalíčení a kostým, jak se budete hýbat. Jeden den vás budou natáčet, pak vás s honorářem v kapse pošlou domů a zbytek udělají na počítači. V to doufám.“ Nechyběl mu při tom na tváři rošťácký úsměv, tak typický pro mnohé z jeho hrdinů…
