Zatímco osud jejího projektu Anna je stále ve hvězdách, film s názvem Tajnosti se režisérce a scenáristce Alici Nellis podařilo dokončit. S jejími předchozími snímky Ene bene a Výlet jej spojuje hrdinka, která přehodnocuje svůj život během relativně krátké doby.

Tou je v Tajnostech pouhý den; pracovní název filmu ostatně zněl Právě dnes. K takovému bilancování člověka většinou přimějí zásadní události – smrt někoho blízkého, vážná nemoc nebo těhotenství. Hlavní postava Tajností Julie (Iva Bittová) se ráno dozví, že zemřela její oblíbená zpěvačka Nina Simone, a pojme nenadálou, leč tím intenzivnější touhu mít piáno, přestože už má zdánlivě všechno.

Shánění nástroje se pak jejím dnem táhne jako červená nit. Julie se do večera stihne rozejít s milencem Karlem, poklábosit s afektovanou kamarádkou, zajít na gynekologii i k jakési šarlatánce, absolvovat vážný rozhovor s manželem Richardem, bát se o dospívající dceru Cecílii a spoustu dalších věcí. Na sklonku dne získá nejen piáno, ale hlavně aspoň zárodek pocitu, že zase ví, co je zač.

Tajnosti působí jako dospělejší verze nedávného Bestiáře Ireny Pavláskové. I tady si hlavní postava dává do pořádku vztahy i pojetí sama sebe, i tady si ujasňuje, co vlastně chce. Největší rozdíl nespočívá ani tak v žánru (oba „vztahové“ filmy jsou laděné komediálně, ale Tajnosti existenciálněji) jako spíš ve věkovém odstupu mezi hrdinkami, kvůli němuž každá řeší jiné problémy. (Čtyřicátnice Julie má oproti dvacítce Karolíně z Bestiáře dceru a manžela, dávno už nestuduje atd.) Kromě toho, že v nich hraje Karel Roden, pak oba filmy spojuje jejich nevyrovnanost: kvalitativně se potácejí ode zdi ke zdi a vynikají spíš v jednotlivých scénách, které se nacházejí většinou v jejich prostředních částech.

Mezi tyto scény rozhodně nepatří stylizované výjevy, které má Julie sklon vídat na ulici: osazenstvo žižkovského nároží se zčistajasna roztančí, dvojice z hádky plynule přejde do tanga, bruslařka zachytí povlávající igelitku. Takové „poetické vnitřní vize“ fungovaly v šedesátých letech, dnes působí velmi rozpačitě. Kinematografii šedesátých let Tajnosti připomínají i existenciálním couráním po městě: viz Cléo od pěti do sedmi nebo dlouhé scény chůze hrdinek Antonioniho tetralogie citu. V protikladu k těmto archaizujícím asociacím do zahraničních kinematografií stojí současný, český, svěrákovsky uhlazující humor, který okamžiky jdoucí proti srsti spolehlivě vrací do bezpečných mezí. (Jan Svěrák se Tajnostem věnoval jako producent, ale jeho rukopis je v nich citelně znát.)

Proti hluchým poetismům a evidentnímu kýči (frustrovaný prodavač hudebních nástrojů zasněně hledí na Julii, která se před ním zpomaleně nakrúcá!) pak v Tajnostech stojí okamžiky skvěle napsané a výtečně natočené. Scéna, v níž se Richard Julii přiznává k nevěře, je postavená na precizním střihu a interakci pohledů. Anna Šišková a Sabina Remundová předvedou vynikající etudu na téma „děti“, v níž humor projednou mrazí. A setkání „dospělácky“ rozumných teenagerů s rodiči, kteří se chovají jako malí, úsměvně demonstruje pravdu, že dospělost s věkem zas tak nesouvisí.

J e třeba ocenit, že se Nellis opět nebojí dát šanci málo známým hercům (Ivan Franěk coby Karel, Miloslav König v roli prodavače-klavíristy) a dostane z nich stejně dobré výkony jako z těch známějších v čele s vynikající Ivou Bittovou (Julie). A některé detaily (nesynchronizované metronomy coby metafora hrdinčina života „vyhozeného z rytmu“) jsou téměř mistrovské. Na druhou stranu nepříjemně zarazí například fakt, že Julie nechá manžela kát se za svá pochybení, aniž by se – přinejmenším v té chvíli – zmínila o vlastních.

Bolestná nevyrovnanost snímkem zkrátka prostupuje jako celkem. Tajnosti se tak stávají lehce nadprůměrným filmem od autorky, která zatím natáčela filmy velmi dobré.