V české kinematografii bychom na prstech jedné ruky spočítali kriminální či přímo detektivní filmy zasazené do don, od nichž nás dělí řada staletí. Jistě lze připomenout díla jako Královský omyl (1968), avšak zde – i v podobných případech – je historické zakotvení zužitkováno víceméně jako kulisa, v níž se zkoumá síla svědomí a věrnost vyznávaným zásadám. „Čistá“ detektivka zasazená do středověkých reálií se u nás vyskytla jen jednou – a to v případě televizního filmu Věry Jordánové Zločin na Zlenicicích hradě (1971) podle předlohy Radovana Šimáčka. Dnes by jistě vadil nezastřeně ateliérový původ, avšak na svou dobu, i zásluhou hereckého ztvárnění ( Petr Kostka, Jaromír Hanzlík), se jednalo o sugestivně vyprávěný příběh.
Také nový český snímek Jménem krále, rovněž natočený podle literární předlohy (tentokrát od Vlastimila Vondrušky), se vydává po stopách vražd, jejichž závažnost se navíc stupňuje – od obyčejného obchodníka přes purkrabího až k váženému šlechtici. Amatérským vyšetřovatelem se tu stává královský úředník, jenž reprezentuje ne vždy vítanou státní moc – Oldřichovi z Chlumu (Karel Roden) však nic jiného nezbývá, chce-li rozplést zlověstné vražednické intriky, které se na nevlídném hradě rozpoutají v předvečer svatby, která by měla zhasit nepřátelství dvou mocných šlechtických rodů.
Jménem krále je film, o jehož vznik se zasloužila TV Nova, takže lze stěží očekávat nějakou sofistikovanější podobu zápletek i jejich zpracování, avšak přece jen překvapí latexová umělost celého vyprávění, které - zejména zásluhou neuměle napsaných rozmluv – občas probouzí zcela nepatřičné veselí. Je jasné, že pokus přiblížit 13. století aspoň ve vizuální rovině provázejí nesčíslné nástrahy, nemluvě o zachycení tehdejší mentality. Detektivní rámec, určený ryze novodobými konvencemi, zajisté vymezil základní prostranství filmu, avšak překvapuje, že právě Nikolaev, jenž s takovou syrovostí dokázal zachytit marasmus normalizační éry (...a bude hůř), nebude čerpat z majestátního odkazu Markety Lazarové (1966) nebo Údolí včel (1967), nýbrž že se přikloní k nemohoucím omalovánkám z rodu Hry o královnu (1980) nebo Oldřich a Božena (1984). Nejvíce zklame inscenační i vypravěčská bezradnost, snad až nedbalost, poznamenávající jak všední výjevy, tak napínavé, zhusta promarněné okamžiky, třeba jezdecký turnaj.
Několik podvečerů v bezpříznakově rovinaté krajině a hradní zříceniny se spoře osvětlenými místnostmi i chodbami stěží navodí potřebný "pocit" dávno odvátých časů. Schází dovednost věrohodně evokovat byť i nepřesnou vizi středověku, jak se třeba zdařilo ve Jménu růže. Ačkoli se kameraman David Ployhar pokoušel zejména loučemi osvětleným prostorám vtisknout až jakési světelně rozostřené příšeří, ačkoli skladatel Jiří Chlumecký neskrýval inspirací gotickou hudbou, výsledek od prvního okamžiku poznamenává poplatnost zneživotňujícím žánrovým klišé, ať již se to týká pyšných šlechticů, nešťastné nevěsty či zlověstně krákorajícího duchovního, jenž do tohoto filmu snad doplul rovnou z Vávrovy husitské trilogie. Navíc autoři, jejichž touha po zřídkavé komediální nadsázce (například při flirtování nebo ochutnávání citrónu) je notně křečovitá, porušují pravidla zvoleného žánru, neboť předem prozrazují strůjce vražedného komplotu – dříve, než je bystrý pán z Chlumu odhalí.
Autor námětu i spoluautor scénáře Vlastimil Vondruška vystudoval historii stejně jako odborný poradce profesor Čechura, avšak ve filmu zůstaly pouhé izolované střípky, které mají jednou poukázat na bezprávné postavení ženy podřízené otcově autoritě, jindy přiblížit tehdejší způsoby komunikace, případně upozornit na oblíbený „boží soud“, který bude směrodatnější nežli jakékoli důkazy. Hlavní hrdina se tudíž musí bít s proradným ničemníkem, jenž doposledka zapírá svou vinu. Jenže o jednotlivých postavách, navíc kresebně plochých, o jejich vnímání světa i duchovní strázni se nedovíme vůbec nic – však také pimprloví herci, k nimž musím vedle Jana Kanyzy, Martina Štěpánka, Davida Prachaře nebo Markéty Hrubešové zařadit i Rodena, Issovou nebo Vaculíka, stěží mohli cokoli ozřejmit. Propadli se k bezobsažnému ochotničení (nebo spíše k hereckým pazvyklostem, jak je nastolily nekonečné seriály) a režisér, tentokrát se zřeknuvší jakýchkoli ambicí, jim k tomu ještě požehnal.
