Na rozdíl od loňského „osmičkového“ ročníku festivalu českých filmů se ten letošní zhlédl ve dvojkách. Nepominul však také devítková výročí a věnoval, jak už to v Plzni bývá zvykem, značnou plochu retrospektivám, zejména „zlatým šedesátým“ letům. Že není pustým úhorem ani současná česká filmová produkce, prokázala už zahajovací předpremiéra psychologického dramatu Proměny teprve dvaadvacetiletého debutanta Tomáše Řehořka.
Z hojné úrody uplynulého roku pořadatelé Finále zařadili do soutěže dvanáct filmů: Jakubiskovu historickou fresku Bathory, Marhoulův (proti)válečný snímek Tobruk, komorní psychologické drama Hlídač č. 47 režiséra Filipa Renče, Anglické jahody Vladimíra Drhy, tragikomickou reminiscenci sovětského vpádu ze srpna 1968, adaptaci Máchova Máje realizovanou režírujícím kameramanem F.A. Brabcem, nahořklou romanci Michaely Pavlátové Děti noci, oceněnou na loňském karlovarském festivalu, povídkový film Olgy Dabrowské Kuličky, přepis stejnojmenného románu Jáchyma Topola Sestra v režii Víta Pancíře, jenž se dosud věnoval jen animované tvorbě, druhý hraný film jeho kolegyně z oboru Marii Procházkové Kdopak by se vlka bál, situační komedii z dílny osvědčeného autorského tandemu Hřebejk – Jarchovský U mě dobrý, El Paso Zdeňka Tyce, líčící nelehký úděl ovdovělé romské matky sedmi dětí a Ocas ještěrky Ivo Trajkova, volně vycházející z pohádkové předlohy Boženy Němcové.
Hlavní cenu Zlatého ledňáčka si nakonec odnesl překvapivě, ale zcela zaslouženě film Kdopak by se vlka bál, dětskýma očima nazíraná krize mladého manželství oscilující na pomezí fantazie a reality. Zvláštního ocenění se dostalo především za jeho aktuální angažovanost snímku El Paso.
Dvakrát početněji byla obeslaná soutěž dokumentárních filmů, jež se stále výrazněji prosazují nejen v programu Finále, ale i v kinech. V této kategorii získal nejvyšší ocenění celovečerní snímek Česká RAPublika režiséra Pavla Abrháma, včleňující vyznavače a interprety českého hip-hopu do širšího společenského kontextu. Zvláštní ocenění si vysloužil experimentálně laděný autorský film studenta FAMU Dominika Krutského Oko okno srdce, do oka okno, duše.
Cenu za nejlepší herecký výkon získal shodně s Českým lvem Karel Roden za výkon ve filmu Hlídač č. 47, který se stal zároveň – rovněž celkem nečekaně – vítězem ankety festivalových diváků.
Jak jsem se již zmínil, hned v několika programových blocích se letošní Finále vracelo k tvorbě minulých let, ať už šlo o Báječné lidi s klikou, řadu Nejbouřlivější desetiletí české kinematografie, v níž došlo na zlomový rok 1969, Nezvané hosty, Zapadlá arcidíla či obsáhlý televizní cyklus Zlatá šedesátá. Organizátoři festivalu také nezapomněli na životní jubilea dvou výrazných osobností české filmové tvorby – Věry Chytilové a Františka Vláčila.
Do festivalového programu byla zařazen i výběr z produkce českých a slovenských filmových škol pod názvem Škola – základ filmového života. Jako v minulých ročnících se dostalo též na zahraniční kinematografie, tentokrát na čínskou a kombinovanou evropskou.
Tradiční součástí festivalu je prezentace připravovaných českých filmových projektů, hraných, dokumentárních i animovaných. Těch, jež se na realizaci teprve chystají nebo jsou již roztočeny a měly by se v kinech objevit v příštích dvou letech, se letos v Plzni představily čtyři desítky. Mezi nimi najdeme komedie Bobule 2 (režie Vlad Lanne), Doktor od jezera hrochů (Zdeněk Troška), nový projekt Petra Zelenky (F 5.6), Juraje Herze (Habermannův mlýn), Alice Nellis (Nádech Výdech), Jana Švankmajera (Přežít svůj život) a polské režisérky Agnieszky Holland (Válka s mloky). Ještě letos bychom se měli dočkat mj. premiéry filmů Protektor (režie Marek Najbrt), T.M.A. (Juraj Herz), Ulovit miliardáře (Tomáš Vorel), Zemský ráj to na pohled (Irena Pavlásková).
Plzeňský festival je akcí, jejíž smysl byl nejednou zpochybňován. Jeho 22. ročníku se zdařilo tyto pochyby vyvracet. Kromě obsáhlého, promyšleně koncipovaného filmového programu, uvedené prezentace, doprovodných besed a setkání o tom svědčí i rostoucí účast zahraničních zájemců o český film. Ten zrovna neprožívá své vrcholné období, ale za to Finále jistě nemůže. Pokud na něm něco citelněji chybí, pak je to celkové hodnocení celoroční tvorby. Snad na ně dojde někdy příště.
