Ačkoli se na nejnovější snímek Alice Nellis Tajnosti pěje bezvýhradná chvála, provázená maximálním procentováním či hvězdičkováním, přece jen mi tato situace připadá nadsazená, tak trochu ve stylu jednooký mezi slepými králem. Jistěže Tajnosti jsou bravurně natočeným dílkem, které se opírá o trefně napsané dialogy, přiměřenou vypravěčskou skluznost a zejména úžasné herectví, které ve filmu předvádí Iva Bittová. Působivé je zachycení jednoho všedního dne překladatelky Julie, postarší, nikoli však povadlé ženy, na níž dolehne všestranná nenaplněnost citová i profesní, neví si rady s pocitem naprostého promarnění všech příležitostí, unavena a znechucena stávající rezignací. Pouhý záběr na těkavý zrak, na jemně zastřený hlas i gesta prozrazující určitou váhavost, rozpohybovanou jen pod tlakem událostí, vypovídá o složitě utkané hrdinčině osobnosti. Jenže režisérka (a současně scenáristka) nedospěla dál než k žánrovému obrázku, spontánně zasazenému do odosobněného velkoměstského prostředí, k místy pitoresknímu poznání, že ani pověstné dobré bydlo ještě nezaručuje spokojenost.
Tajnosti se sice vyhýbají zjevným citovým manipulacím, avšak některé inscenační libůstky, mající dokládat hrdinčino rozpoložení, jsou zbytečně vyumělkované a vzhledem k jinak veskrze střízlivému nazírání vlastně nepatřičné – mám na mysli jak nenadálé zanikání slov v přívalu hudby na znamení toho, že přestávají být vnímána, tak nenápadné vize, kdy se běžný pohyb mění v taneční či dokonce baletní (ne vždy zvládnuté – viz sekvenci v autobusu), dokonce promžikne stylizovaná vzpomínka na dětství. Nellis však tyto proměny nemá důsledně pospojované s adresnou příslušností: mohou se totiž vyskytnout nejen jako subjektivní Juliin pohled, ale také jako pohled jinýma (a notně udivenýma) očima na ni, tak dokládá „prodejní“ scéna ve starožitnictví. Ani rozpačitý pokus o vizuální ozvláštnění v podobě poletujících holubů i igelitového pytlíku nezaujme, jak by měl.
Epizodicky členěnému, dramaticky nevzklenutému filmu vévodí Juliino setkávání s lidmi jí známými i cizími, režisérka dokáže vyhmátnout úsměvné paradoxy, aniž by jakkoli zdůrazňovala jejich výlučnost, naopak se je snaží vtěsnat do poklidného toku okolního dění, do něhož vchází i tříšť drobných, jakoby dokumentárně bezprostředních postřehů o mžikově sledovaném dění na ulici, pohotově nasnímaných Ramunasem Greičusem. Občas Nellis rozehrává rozměrnější výjevy: někdy získávají rozměr drobné situační etudy, připomínám aspoň zápolení s převislou vodovodní baterií nad kuchyňskou linkou v moderním prostorném bytě, kam se právě rodina nastěhovala, nebo pokoutní, ponižujícím pádem završené Juliino nahlížení do okna, zda se nějak „nespouští“ její dospívající dcera (Martha Issová).
Tady vsunutá humorná nadsázka ani nejsilněji skřípe, podobně jako u motivu „zabotičkovaného“ auta. Juliin strach, vybuzený zlověstnými historkami, zda dceru nenalezneme v „heroinovém komatu“, nachází svou odezvu v dceřině zpola pobavené, zpola dotčené úvaze, zda sama matka nepodlehla nějaké drogové závislosti. Ostatně pohled skrze okno zaujímá v Tajnostech důležité místo: celé vyprávění se takto otevírá, vidíme za oknem postávající Julii, jako kdyby chtěla něco říci, ale v poslední chvíli si to rozmyslela. Právě náběhy na mluvu posléze neuskutečněnou, mimicky jedinečně ztvárněné, patří k nejpůsobivějším okamžikům celého filmu.
Nellis se soustředí výhradně a snad až prvoplánově na Julii, na její tápavé pokusy vymanit se z pocitu neuspokojení. Začíná to úvodní sexuální pobídkou ještě spícímu manželu – překvapivě bezbarvý Karel Roden bezdůvodně banalizoval svého hrdinu, jak prozradí trapně vytyčené výčitky svědomí po přiznaném mimomanželském vztahu, aniž by postihl důležitější okolnost, totiž neschopnost naslouchat manželčiným traumatům a chápat je. Pokračuje to Juliiným rozcházením s milencem (nepříliš přesvědčivý Ivan Franěk), návštěvami u mladičkého prodejce použitých hudebních nástrojů (koupí klavíru, na který hrála naposledy v dětství, si doufá nalézt ztracenou duchovní rovnováhu), u lékařů i léčitelů, v posledku lze též připojit prodávání starého bytu či obavy o dceru. Avšak tyto pobočné postavy (a motivy s nimi související) jsou rozehrány ponejvíce do rozměru sytě, někdy až panoptikálně vybarvených figurek, které však nepřesahají předem vymezené klišé.
Nellisová několikrát zapojí jako téměř podprahovou zvukovou kulisu televizní nebo rozhlasové vysílání, byť může být důležitou zpětnou odezvu, třeba zpráva o smrti jazzové zpěvačky Niny Simone se prolne do její hudby (dalším důležitým hudebním segmentem jsou anglicky zpívané skladby skupiny Buty). Nejsem si však jist, zda právě angličtina jako součást hudebního doprovodu plně souzní s niterným ohmatáváním jedné zraněné lidské duše.
