Dokonalé digitální triky, špičková 3D animace, závratné rozpočty, velká studia a bezduchý nebo přinejlepším kompilativní obsah na jedné straně. Na straně druhé digitální technologie dostupné nejširší veřejnosti, individuální přístup, kreativita "ulice" a možnost natočit si vlastní film nabízející se takřka každému. To jsou nůžky současné (hlavně dominantní americké) kinematografie, které se rozevírají rok od roku víc. Nejnovější animovaný hit studia Pixar Úžasňákovi rozhodně není typickým představitelem první větve, ale jeho srovnání s tematicky spřízněnou trilogií Roberta Rodrigueze Spy Kids celou tuhle dichotomii ilustruje víc než výstižně.

Úžasňákovi jsou příběhem rodiny superhrdinů, která se po letech ubíjejícího všedního života, vynuceného společností, opět vrací do akce proti géniovi zločinu. Spy Kids vypráví o rodině superšpiónů, zachraňujících svět ze spárů... géniů zločinu. Oba filmy jsou primárně rodinnými záležitostmi a bohatě se odkazují do dějin kinematografie (bondovky, komiksové adaptace, Indiana Jones, Ostrov Dr. Moreaua...). Pak už nastupují rozdíly.
Úžasňákovi jsou animovaným blockbusterem, který jako blockbuster už vznikal. Hraní Spy Kids se blockbusterem také stali (nebo aspoň jejich první díl), ale vznikali na koleně svého výsostného autora Rodrigueze, jenž v nich obstaral doslova devatero řemesel od režii přes kameru a střih až po výpravu. Oba filmy fungují ve svých rancích dokonale. Oba však přicházejí z naprosto odlišných pozic - a na jejich příkladě si každý může promyslet, co od filmu jako takového vlastně očekává.

Jde o typický spor řemeslo versus kreativita. Jistěže i za Úžasňákovými stojí hlavně vize jednoho člověka a jednoho režiséra, Brada Birda. Ale ten "jeden režisér" tu není zdůrazněn jen tak: například Shrek 2 má režiséry hned tři. Podobně to vypadá se scénářem. Oficiálně Úžasňákovy napsal zase jen Brad Bird, avšak když se pořádně porozhlédnete v titulcích, najdete dalších dobře patnáct lidí se scénářem tak či onak spojených. Počítačově dělané animované filmy jsou už z principu poznamenané větší dělbou práce než "obyčejné" hrané snímky nebo nedejbože dokumenty, nicméně zdá se, že to, co by bylo naprosto samozřejmé ve formální stránce (existují specialisté na textury pleti, na pohyby, na animaci pozadí...), začíná být markantní i v obsahu.

Mainstreamové animované filmy posledních dvou tří let bývají sice plné gagů a vtipných situací, ale působí dojmem, jako by jejich scénář vznikl brainstormingem patnácti kreativců, z něhož se nakonec pobraly ty nejlepší nápady. I tak to většinou bývá zábava, ale takovému dílu potom chybí jednotící autorský dotek, nadneseně řečeno "duše". Je to něco podobného, jako když sestavíte kompilaci největších rádiových hitů daného roku: možná zachytíte zeitgeist, ale neuděláte desku s vlastní pečetí.

Oproti tomu Spy Kids jsou dítětem z lásky, které může mít hromadu chyb a nedotažeností, ale nepřestává dýchat člověčinou. A dítěti z lásky se chyby dají odpouštět snadno, kdežto tomu, co se syntetickými prostředky dohání k dokonalosti, daleko hůř. A spíš budete velkoryse tolerantní ke konkrétnímu tvůrci, jehož starší (a vzájemně si příbuzné) filmy milujete, než k anonymnímu studiu, které má daleko větší tendenci sledovat dobové tendence.

Je to klasický spor z dějin umění: řemeslo versus autorství. Je to také otázka přístupu. Někdo rád přijde k hotovému, technicky dokonalému dílu vytvořenému podle léty ověřenému schématu, někdo zase potřebuje hledat, tápat spolu s autorem, dívat se na svět jedněma konkrétníma vypůjčenýma očima. Nelze tu vznášet hodnotové soudy, oba směry spolu v umění vždy koexistovaly. Ale je třeba připomenout, že první směr, k technické dokonalosti dovedený akademismus, vždy přicházel ke konci té které uvadající epochy, kterou nakonec rázně ukončil právě nástup nových hladových individualit s vlastní a původní vizí, a že to byla právě avantgarda, co dovedlo umění vždycky o krok dál. A není divu, že tu pořád padají výrazy jako "technicky dokonalý" nebo "technologie": "techné" ve staré řečtině znamenalo umění ve smyslu zručnosti, dovednosti, v protikladu k umění "krásnému".

Antičtí Řekové v umění tyhle dva principy nerozlišovali, považovali je za komplementární. Ale od doby, kdy základním principem umění přestala být mimésis, napodobování (přírody), tedy právě od vzniku fotografie (a později filmu), dochází právě k onomu výše zmíněnému rozevírání nůžek mezi technikou a umění "s duší". Ve světě hudby je nejmarkantnějším příkladem punková revoluce, díky níž přestala být důležitá dokonalost hráčské techniky a nahradil ji osobní postoj. Je tedy digitální video filmovým punkem současnosti a digitální animace filmovým art rockem? Důležitější než škatulky je, že jakkoliv punk oddělil techné od kreativity, nepřestalo to znamenat, že hudba může být umění. Zůstane uměním i film?