Sin City v první řadě není filmem superhrdinským. Drtivá většina komiksových adaptací naplňuje schéma, v němž postavy s nadpřirozenými nebo aspoň vysoce nadprůměrně vyvinutými schopnostmi bojují ve světě jasně polarizovaném na Dobro a Zlo za ideály prvně jmenovaného. (Není od věci připomenout, že boom superhrdinských komiksů nastal v USA během 2. světové války.) Výjimkou budiž neprávem opomíjený Kat, který se pouze mstí za smrt vlastní rodiny. Kromě absence nadpřirozena a vyšších morálních kategorií představuje styčný bod mezi Katem a Sin City (a částečně i novým Batmanem) i kulisa korupcí prolezlé alternativní současnosti.
Tam, kde superhrdinské filmy staví na klenutém a předvídatelném dramatickém oblouku, Sin City využívá epizodickou strukturu. Každá z jeho tří hlavních částí pokrývá jeden grafický román autora předlohy Franka Millera. I když je divák samozřejmě zvědavý, jak jednotlivé epizody dopadnou, na samotných pointách příliš nezáleží. Sin City totiž ani tak nevypráví příběhy jako spíš vykresluje vlastní svět - pokřivenou variantu dneška, město plné zkorumpovaných policajtů, šlapek od rány, osudově zamilovaných bijců a všemocných senátorů.
Oproti superhrdinským komiksům zlo v tomhle světě není protikladem dobra, nýbrž jeho nepřítomností - podobně jako v žánru filmu noir, z něhož Sin City čerpá. Jen málokoho z obyvatel města hříchu lze označit za hodného nebo zlého: postavy tu mají daleko prozaičtější a konkrétnější motivace než plošně potírat zločin či zachraňovat svět. Přesto nelze mluvit o realismu. Jednou z nejvýraznějších kvalit Sin City je totiž jeho schopnost vystihnout stereotypy někdejších brakových žánrů a přehnat je ad absurdum do brutální, avšak svým způsobem romantizované nadsázky. Od detailů typu bible na stolku hotelového pokoje přes postavy jako je poslední poctivý polda až po základní pilíře v podobě sexu a násilí, na nichž stojí většina braku, je Sin City něčím na první pohled důvěrně známým. Jestliže superhrdinské filmy bývají po formální stránce poměrně konvenčními akčními podívanými, k Sin City vede klikatá cesta popkulturní krajinou - od šestákových románů přes zmíněné filmy noir ze 40.–50. let zpět do literatury k Millerovým komiksům a následně znovu na plátno.
A jako by odlišností nebylo málo, Sin City je ze všech komiksových adaptací snad jedinou autorskou a rozhodně nejvěrnější. Robert Rodriguez trval na tom, aby byl autor předlohy uveden v titulcích jako spolurežisér, každou scénu natočil přesně podle konkrétního políčka komiksu a při náročné digitální postprodukci nápodobu Millerova ikonického stylu docizeloval do posledního detailu. Živí herci zde hrají v kompletně počítačových kulisách, které jsou navíc vysoce stylizované, čímž se Sin City dostává až někam mezi podobně vytvořený, jen realističtěji vyhlížející Svět zítřka a ty z filmů Richarda Linklatera, v nichž se předkamerová skutečnost deformuje následným animováním (Sním či bdím?, A Scanner Darkly).
Výrazná vizualita a nezaměnitelný styl však v posledku Sin City prokazují poněkud medvědí službu. Jsou natolik efektní, že příliš strhávají pozornost na sebe (příběh, jak bylo řečeno, nemá čím kontrovat) a nenechávají si místo pro gradaci. Film je tudíž stejně vypjatý bez ohledu na to, jestli se na plátně zrovna uřezávají končetiny nebo tlachá v kuchyni, což celkový dojem poněkud nivelizuje. Ale protože režisér, kameraman, střihač a autor hudby Rodriguez plánuje natočit Millerovy příběhy všechny, zbývá pořád naděje, že se své nové hračky dopříště namlsá a naučí se nejet pořád na plný plyn.
