Leonardo, Michelangelo, Rafael a Donatello, ta jména zná nejen každý milovník renesančního umění. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let načas patřila k základním znalostem každého školou povinného dítka. Patří čtyřem želvákům, kteří se stali středem fanouškovského kultu, jaký snesl srovnání snad jen z Hvězdnými válkami dříve a Pokémony později.
Kdyby měli Želvy ninja (v originále Teenage Mutant Ninja Turtles neboli Náctiletí zmutovaní želví ninjové) občanky, už dávno by oslavily dospělost. Čtveřici rozjívených zelených bojovníků je totiž letos už třiadvacet. Legenda o zrodu želvích ninjů je notoricky známa. Ještě jako malých želviček se jich ujal někdejší samuraj Tříska, který se před světem ukryl v kanalizaci pod newyorským Manhattanem. Po kontaktu s radioaktivním odpadem získaly želvičky na lidských rysech i rozměrech, zato mistr Tříska se proměnil v přerostlou krysu. To mu však nijak neubralo na odhodlání vycvičit ze svých svěřenců skvělé bojovníky, kteří by, vyzbrojeni uměním kung-fu a přebujelým smyslem pro spravedlnost, vycházeli po setmění do ulic New Yorku a dávaly místním kriminálníčkům do těla.
Městská legenda se rychle rozkřikla a přivábila televizní reportérku April O’Neilovou. Ta sice vbrzku želváky odhalila, ale protože jí naši hrdinové zachránili život, na veřejnost se jejich příběh nikdy nedostane. A z April se stane velká přítelkyně želváků. Bude jí, ale i Caseyho Jonese, floutka se zlatým srdcem, který ozbrojen sportovním náčiním po nocích pronásleduje zločince, mnohokrát potřeba. Proti želvám ninja totiž často stane i větší hrozba, než je usmolený bytař. Je libo šíleného vědce s odhodláním dobýt svět? Zatoulaného mimozemského útočníka? Anebo některý z japonských ninja klanů, který se chystá ovládnout New York? Třeba ten, který si říká Foot a jemuž šéfuje tajemný Trhač – jak se posléze ukáže, dávný (ne)přítel našeho mistra Třísky.
A který z želváků je který? Leonardo (ten s modrou páskou přes oči) je rozeným vůdcem. Je dost odvážný na to, aby byl vždy v čele útoku, dost uvážlivý na to, aby dokázal včas zavelet k ústupu. Už tradičně bojuje s párem ninjakenů, krátkých samurajských mečů. Rafael není označen barvou červenou náhodou – tenhle horkokrevný chlapík se za všech okolností vrhá do akce po hlavně. K boji používá dvě sai (ano, to jsou ty „vidličky“, které má v oblibě comicsová Elektra). Technicky zdatný Donatello (fialový) je mozkem celého týmu, to pro svou poklidnou povahu i pro neustálé vymýšlení udělátek, jež pomáhají ve střetech s padouchy. V soubojích používá bō (neboli bambusovou hůl). A nejmladší Michelangelo s oranžovou páskou? Ten je pro každou špatnost, ať už je to řádění na skateboardu, anebo laciný vtípek. Do útkou vrhá ozbrojen nunčaky.
Začalo to roku 1984. Karikaturisté Kevin Eastman a Peter Laird si usmysleli vytvořit comics, kterým by parodovali průnik japonských samurajů do americké popkultury. Zapřísáhlý milovník ideálů cti a povinnosti Frank Miller zrovna slavil úspěchy se svou verzí Daredevila a nabídl i autorský comics Ronin. A Eastman s Lairdem si přesně 1. dubna 1984 z tohoto fenoménu vystřelili, když publikovali černobílé dílko o ninja bojovnících s podobou želvy, tedy zvířete notoricky považované za líné a pomalé. Za tímto účelem si založili vlastní vydavatelství Mirage Studios. Dnes každý z třech tisíc kusů jejich samizdatové prvotiny patří k nejvíce ceněným comicsovým relikviím. Brzy se mělo ukázat, že si osud naopak hodlá natropit žerty z Eastmana a Lairda – Želvy ninja se staly jedním z nejvýnosnějších nápadů dekády. Že si autoři dělají legraci? To bylo statisícům dítek školou povinných lhostejné, příběhy želvích ninjů hltali s neztenčenou vášní.
Od parodických počátků Želv ninja můžeme odvodit i celou řadu klišé, tak typických pro dobrodružný žánr. Hrdinní zástupci západu, kteří jsou ovlivněni východem, jeho kulturou a hlavně bojovým uměním? Daredevil, Wolverine… stačí si jen vybrat. Odvážná novinářka? To je přece Supermanova přítelkyně Lois Laneová. A pak tu máme vztah mistra Třísky a Trhače neboli příběh zrady mezi nejlepšími přáteli, jeden z nejpopulárnějších námětů vůbec.
Věhlas nového comicsového dílka se rychle rozkřikl a autoři-vydavatelé brzy docílili statisícových nákladů. K prvotnímu tvůrčímu duu brzy přibyl tým Ryan Brown, Jim Lawson a jejich série Tales of the Teenage Mutant Ninja Turtles (1987-89). Tak započal postup, na němž měli rozdovádění ninjové dobýt svět. Pronikli do celé řady oblastí: osídlili celou řadu comicsových sérií, tři animované seriály, trojice hraných filmů a jeden animovaný, ale taky počítačové hry. A především – stali se námětem pro desítky a desítky rozmanitých hraček a spotřebních i upomínkových předmětů. Právě v těchto končinách se totiž tvořívají ty největší zisky. Jako první to zjistil George Lucas a po něm i pár dalších šťastlivců, kteří ve správnou chvíli přišli se správným nápadem.
Popularita comicsů brzy znamenala přechod želváků od ministudia Mirage k větším vydavatelským domům, přes Archie Comics (1988-95) licence zamířila až k proslulému Image Comics (1996-2001). Přestože je hrdinům, a konec konců i všem jejich obdivovatelům, vlastní značná míra infantility, najdeme mezi dobrodružstvími čtyř želváků i minisérii Bodycount (1996), o níž se postaral mistr comicsového ultranásilí Simon Bisley. Dětskému čtenáři byla přísně zapovězena. V Japonsku, jehož tvůrci se umí vytasit s výjimečně obskurním nápadem, se želvy dočkaly několika manga sérií (Myutanto Tatorusu, Supa Tatorusu) a také jednoho anime snímku (Mutant Turtles: Chōjin Densetsu Hen, 1996) – naši hrdinové v něm na sebe berou mystickou zbroj, jež z nich vytváří jednoho obrovského válečníka.
To Američané přistupují k Želvám ninja veskrze konzervativně a ukazují je vždy v uhlazené a (v rámci možností) v seriozní podobě. Přesto, anebo právě proto, je to první animovaná série z let 1987-96, co Želvám přineslo onu obrovskou míru popularity. Televizní třicetiminutovky, lemované střety mezi čtyřmi želváky a reportérkou April na jedné straně, a Trhačem, doprovázeným přitroublými nohsledy Bebopem a Rocksteadym, na straně druhé, totiž na počátku devadesátých let hltala dítka v Americe, Evropě, v Japonsku… Další dvě série (1997-98, resp. 2003-07) už tak širokou základnu fandů nemají – i Želvy ninja postihl konec módní vlny, která odplaví jakýkoli fenomén.
Z popularity želváků asi nejvíce vytěžila filmová trilogie z počátku devadesátých let. Zejména první díl z roku 1990, u nás uváděný pod názvem Želví ninjové, patřil k hitům světových kin. Na kouzlo animovaného seriálu se ale nepovedlo navázat bezezbytku a pitvoření herců, těch maskovaných i těch s lidskou podobou, místy přesahovalo míru dobrého vkusu. A totéž můžeme prohlásit i o dalších dvou dílech z let 1991, respektive 1993. A příběh? Po klasice v podobě zrodu želv ninja a jejich soubojů s Trhačem (jednička a dvojka) následovala cesta do minulosti, konkrétně do feudálního Japonska (trojka). Na trilogii pak navazuje nejnovější film, jež byl natočen formou počítačové CGI animace. Snímek Želvy Ninja (2007) je rozhodně nejakčnějším ze všech dosavadních zpracování. A svým nostalgickým vyzněním dává najevo, že naši želváci už dávno nejsou teenagery. Ale stále ještě dovedou diváky pobavit…
