Poutníče, zvěstuj Lakedaimónským, že po realisticky se tvářících eposech Trója a Alexander Veliký, které křísily zašlou slávu žánru „sword’n’sandal“, přichází snímek, který si na žádnou „hodnověrnou“ historickou rekonstrukci nehraje. Akční spektákl 300: Bitva u Thermopyl je totiž vysoce stylizovaným přepisem „širokoúhlého“ grafického románu 300 (1998) slavného comicsového autora Franka Millera, který za něj obdržel prestižní cenu Willa Eisnera. Inspirován velkofilmem 300 Sparťanů (1962) oživil na osmdesáti panoramatických stranách syrovými perokresbami jednu z nejmytizovanějších antických bitev, která se odehrála v roce 480 př. n. l. v soutěsce u Thermopyl. Tři stovky spartských bojovníků vedených králem Leónidem se tehdy postavily mnohonásobné perské přesile (různé prameny uvádějí počty bojovníků krále Xerxa v rozmezí od sta tisíce do pěti milionů mužů). A přestože v třídenní bitvě Sparťané do jednoho padli, Peršané v ní utrpěli obrovské ztráty.
Režisér Zack Snyder (natočil remake hororu Úsvit mrtvých) sice nevytvořil až tak pietní adaptaci, jako Robert Rodriguez v případě převodu Millerových noirových příběhů ze Sin City, přesto ale i on použil comicsová okénka předlohy jako základ filmového storyboardu. Herecká akce probíhala před modrým a zeleným pozadím a díky této trikové metodě se celý příběh odehrává v hyperreálných a počítačem dotvářených kulisách. Ty výtvarnou koncepcí i uměle „zúženou“ a kontrastní barevnou paletou věrně respektují design i poetiku předlohy (comics kolorovala Millerova manželka Lynn Varleyová, který využila především rudé, okrové, hnědé, žluté a šedomodré odstíny), včetně občasných zdeformovaných perspektiv. Navzdory tomu se ale snímek příliš s (předpokládanou) historickou realitou zásadně nerozchází. Byť – na rozdíl od comicsu – filmoví tvůrci zcela ignorují skutečnost, že do Thermopyl odešlo bojovat ještě sedm tisíc Řeků a že v poslední fázi bitvy s „třístovkou“ zůstalo i sedm set Thespijských. Odlišné byly i motivace zrádce-mrzáka Efialta, který Peršany přivedl na kozí stezku, odkud vpadli Řekům do týlu: nebyl to akt msty za zneuznání, ale akt ziskuchtivosti.
Jednotlivé výjevy ještě více zveličují ultranásilnou stylizaci grafického románu (stříkající krev, vzduchem létající uťaté končetiny i hlavy a doslova hromady mrtvol). Jsou sice působivé, jako celek ale téměř dvouhodinový film působí značně monotónně. Vlastní předloha je pro celovečerní snímek dějově řídká, neboť se soustředila převážně na stroze znázorněné brutální splatterpunkové souboje s exotickými protivníky, včetně maskovaných Nesmrtelných. (Ve filmu se navíc objevují různí ohyzdní skřeti, kteří příběh nemístně posouvají na teritorium fantasy typu Pán prstenů: Dvě věže.) V několika vlnách vedené perské útoky režisér opakovaně stylizuje coby zpomalovaný nebo naopak zrychlovaný krvavý balet, který na okamžik zamrzává do „mrtvolky“ napodobující comicsové okénko.
Souboje, v nichž je násilí úmyslně zvýrazněno, tvůrci prokládají plamennými projevy Leónida k spolubojovníkům (Gerard Butler spartského krále ztvárňuje spíše jako válečného fanatika než jako vzor hrdinství a sebeobětování) a politickým manévrováním jeho manželky Gorgo. Její postava má v comicsu však naprosto okrajovou roli a připsané (Millerem nenakreslené) scény jejího vyjednávání se spartskou radou svou nemístnou „realističností“ do mytizované stylizace filmu nezapadají. Platí to i pro představitelku Gorgo, kterou ztvárnila britská herečka Lena Headeyová (známá z filmů Aberdeen a Kletba bratří Grimmů). Královně dodala antickou krásu, vznešenost i smyslnost, což v porovnání s nestvůrnými Efory, monstrózními exotickými válečníky i spartskými vojáky vypadá příliš „skutečně“. Do příběhu jsou implantovány i pateticko-mystické scény očividně inspirované Scottovým Gladiátorem (nechybí tu brouzdání zlatavým obilím). Zřejmě s ohledem na teenagerské publikum je oproti předloze zviditelněna postava Astina, sotva dospělého syna kapitána Leónidových vojáků.
Na americký produkt se ve filmu objevuje poměrně hodně ženské nahoty, přestože je snímek oslavou testosteronu a maskulinity. Vizuálním symbolem jsou zástupy mužů s vyholenou hrudí, oděných pouze do bederních roušek, kovových přilbic, červených plášťů a sandálů. Křiklavé uctívání spartských ideálů fyzické zdatnosti, odvahy i umění boje dostává téměř rozměr zaslepené posedlosti válečnictvím spjaté s homoeroticko-masochistickou touhou po „krásné smrti“. (Jestliže spartští váleční hrdě odmítají jakoukoli nabídku ke smíru, vyznívá poněkud úsměvně zmínka v tiskových materiálech vydaných k filmu, že sebeoběť Sparťanů přispěla „k rozvoji demokracie na Peloponéském ostrově“.) Jejich „oslnivý střet štítu a kopí, meče a kostí, masa a krve“ je navíc prokládán velkohubými proklamacemi o nezbytnosti vedení války proti barbarům a prolévání krve v boji za svobodu: „Zbavíme svět mystiky a tyranie a ukážeme mu cestu do budoucnosti světlejší, než si umíme představit!“ V době hrozícího „střetu civilizací“ a zostřující se kritiky neúspěšné americké strategie v Iráku pak tento citově odtažitý, již svým námětem válečnický a patriotský snímek může být pochopen i jako „probushovský“.
