Inspirací je vždycky více – moje dětství, studium gymnázia, studium gymnázia mého syna, pomalovaný Bráník, kde jsem vyrůstal a žiju dodnes. Pak jsem se seznámil s ředitelem gymnázia Tomášem Houškou, který napsal knihu Graffiti Rules, a na to jsem se setkal s Pavlem Noskem, který byl vyhozen z gymnázia, protože maloval graffiti. Úplně první myšlenkou, která mi vnukla nápad natočit film o škole, je to, že se mi neustále vrací, jak se potím v lavici a nejsem schopen odevzdat písemku z matematiky. Tento sen mám už asi třicet let a z toho soudím, jak mě traumatizovalo školství a traumatizuje asi všechny dodnes. Známkový systém - už to, že dostanete dvojku, že máte trojku, nechci říct pětku, třídní důtka, ředitelská důtka - to už je hrůza, a představa, že mě vyhodí z gymplu - to bylo pro mě strašlivý. Takže celé dětství a dospívání je trauma z toho, že selžete, že neuspějete, že se na vás rodiče budou zlobit, že vás učitelé budou zesměšňovat, dávat vám najevo, že jste hloupější než oni. Osobně jsem chodil na základní a střední školu, potom na dvě vysoké, takže vím, o čem mluvím.
Co prožívají hlavní hrdinové Petr (Tomáš Vorel jr.) a Michal (Jirka Mádl)?
Oni vlastně jen přežívají v lavicích a ten opravdový život odžívají v noci. Střídání dne a noci, střídání spořádaného a jakéhosi divokého života, nuda ve škole a povinnosti a noční dobrodružství, kdy můžete spadnout ze střechy, může váš přejet vlak, můžou vás chytit policajti, můžou vás vyhodit ze školy, někdo vás zmlátí, vyhodí vás ze školy, skončíte v nemocnice - prostě reálné nebezpečí, které se sprejerům ve skutečnosti děje. V této souvislosti já vzpomínám na Rychlé šípy, bratrstvo kočičí pracky, to, co nás na Foglarovi lákalo, bylo to skutečné dobrodružství v ulicích, které se dnes kvůli televizi a počítačům stává dobrodružstvím virtuálním. A malování graffiti je právě to skutečné dobrodružství.
Ve filmu je kromě generace studentů gymnázia zachycena také generace učitelů…
Film je taky o vtahu obou těchto generací, takže nechybí Jiří Schmitzer jako ortodoxní češtinář, Eva Holubová jako mondénní ředitelka školy, Martin Zborožek jako jalový tělocvikář nebo Tomáš Matonoha jako třídní učitel, který se snaží graffiti pochopit a napojit se na tu mladší generaci a pomoci jim najít cestu. Matka Petra (Tomáše Vorla jr.), kterou hraje Zuzana Bydžovská, nebo rodiče Michala (Jirky Mádla) v podání Ivany Chýlkové a Jana Krause. Jsou to prostě dvě odlišné generace, což nelze překlenout, takže film je určitě zajímavý pro generaci rodičů, kteří se v něm taky najdou.
Ve filmu se snažíte reflektovat současné problémy mladé generace, jak jste přišel na zápletku s hlavní dívčí hrdinkou?
Snažil jsem se udělat film žánrově široký, jsou tam dramatické situace, kdy se právě hlavní dívčí hrdinka sebepoškozuje. Sebedestruktivní sklony mladých lidí prostě existují, je to zase způsobeno tlakem konzumní společnosti, která chce všechno zmanipulovat do ano – ne nebo plus – mínus. Jdi do školy, pak přijď domů, večer se dívej na televizi, pak jdi opět do školy nebo do práce. Ti kluci to řeší malováním graffiti a tahle holka ničí sebe samu.
Jak se na filmu kromě ztvárnění ředitelky školy podílela Eva Holubová?
Evě Holubové jsem dal z důvodu ředitelování gymplu vlastně takovou volnou ruku v obsazení hereckého sboru. Některé role jsou její nápad nebo jsme je vybírali spolu. V Evu mám důvěru, protože je to nejen herečka, je také hodně vnímavá, mám v ní také dramaturga, píšeme spolu scénář a pak ho spolu dotváříme. Vlastně bych ji mohl nazvat takovým druhým rejžou.
Na filmu Gympl jste měl odborného poradce pro graffiti, film dotvářeli další lidé z této komunity, jaká byla vaše vzájemná spolupráce?
Na začátku byl velký odpor a jejich naprostá nechuť spolupracovat s filmem. Nakonec jsme takové lidi našli a měli jsme štěstí, že Pasta Oner, Dick a Masker mají za sebou takovou tu první mladistvou graffiti školu, kdy je všechno jen negace. Já měl nějaké představy o malování graffiti, o hudbě s tím spojené, ale kluci srazili moje filmařské představy na zem. Často jsme se v pojetí některých věcí úplně rozcházeli, například když jsme s kameramanem řekli, zda by Mádl mohl stříkat sprejem jen tak do vzduchu. Oni na to, že je to úplná blbost. Takových situací jsme během příprav filmu a natáčení řešili desítky.
Autorem hudby k filmu je především Wich, použil jste i nějaké texty Indyho, jak jste se dali dohromady?
Měl jsem nějaké představy o hudbě, dokonce jsem měl původní představu, že by to mohli dělat Michal Vích a Lumír Tuček, kteří se mnou dělali Kouř, ke kterému má Gympl stylově nejblíž. Ale Pasta mě přesvědčil, že to musí být reálná hudba, která k tomu patří, a nandal mi, co mám poslouchat. Nasál jsem to, musím říct, že to pro mě byla úplně jiná dimenze. Po všech těch nahrávkách, co jsem si poslechl, se mi k tomu nejvíce líbili Indy & Wich, protože je to pro ten film čitelný, přestože je samozřejmě určený daleko širší veřejnosti a ta hudba je velmi specifická. Wichova hudba není neustále se opakující hudební motiv, on má velké hudební cítění, úžasné nápady, které sděluje hip hopem, protože to je jeho styl. Indyho texty mi připadaly zároveň hluboký až mystický, nejsou to jen nadávky a sprostá slova, negace civilizace, jsou tam velké přesahy. Oba dva jsou velice talentovaní, kdyby dělali hudbu v jiné době, byli by taky úžasní. Hudbu k filmu složil Wich, jsou tam nějaké Indyho už použité texty, skládat na zakázku odmítl, což jsem respektoval.
