Ivana Chýlková narodila v Praze 27. září 1960, dětství a mládí prožila ve Frýdku-Místku, navštěvovalo ostravskou konzervatoř a zpět do Prahy ji přivedla až studia na DAMU. Záhy se uplatnila jako představitelka rázných, ba vyzývavých žen - k vysoké postavě přidala nesmlouvavý, odměřený hlas, čímž její postavy získaly působivý „megerovitý“ rozměr.
Na plátně se poprvé mihla v komedii Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983), ale výrazněji na sebe upozornila až Kachyňovou zásluhou v Dobrém světle (1985). Právě zde poprvé stvořila v budoucnu tak příznačnou postavu – zahrála si Majku, rozmazlenou a egoistickou milenku hlavního hrdiny, neschopnou jakéhokoli vcítění. Skutečnou prověrkou jejího talentu se stala vývojově náročná role v Čase sluhů (r. I. Pavlásková, 1989). Zde postihla svou hrdinku v širokém charakterizačním rozpětí od ušlápnuté nešťastnice až k bezohledné kariéristce, která dokonale zvládla umění využívat a zneužívat. Po letech pak režisérka přidala volné pokračování Čas dluhů (1998), opět s Chýlkovou v hlavní roli.
V televizi trvalo Chýlkové déle, než se trvaleji uchytila. Řadu let se musela spokojovat s nabídkami spíše druhořadými. I seriály si stěží vybavíme, natolik zanikají v šedi pozdně normalizačních let (Bylo nás šest, Druhý dech). Ale postupně si zlepšuje své renomé. Má štěstí na režiséry: spolupracuje se Zdeňkem Podskalským (Dokonalý muž, dokonalá žena), s Jiřím Svobodou (Večerní svítání), s Karlem Smyczkem (Oslovská léta). Po boku Zdeňka Svěráka vystoupí v komedii Tvrdý chleba, zhořkle satirickém pohledu na patálie jednoho nekonvenčního malíře. Již získává velké a důležité role, ale přesto setrvávají v stínu ústředních hrdinů, jimž více či méně přihrávají. Objevuje v sobě i komediální nadání. Není hýkavě zajíkavé, Chýlková je umí ztlumit, o to víc si zjednává zaslouženou úctu. Nevtíravá komika hluboce souzní s uspořádáním postavy, rozhodně není lacině vystavována na odiv. Vyhovují ji nenápadné trapasy, s nimiž se její hrdinky musí vyrovnávat.
Teprve začátek devadesátých let přinesl rozhodující zvrat: Chýlková se dopracovává k ústřednímu postavení svých postav mezi všemi ostatními. Nyní se ostatní budou vázat k ní. Dopodrobna vymodeluje nejrůznější (ale zpravidla pramálo vhodné) zákruty ženské psýchy v Bočanově seriálu Co teď a co potom, kde dotvořila typ nepřístupné, sebestředné, arogantní ženy, která ničí každého kolem sebe. Vysloveně zazářila v dalším Bočanově seriálu Přítelkyně z domu smutku, natočeném podle autobiografického románu Evy Kantůrkové. V postavě politické vězeňkyně, která se za mřížemi ocitá ve společenství pestrého vzorku žen, zúročila všechny nahromaděné zkušenosti. Ještě jednou se shledala s Bočanem - když natáčel další seriál O zvířatech a lidech; jako zvěrolékařka, trpělivě řešící pracovní i soukromé trable, však oslovovala přece jen méně.
Později se Chýlková pracovně sblížila hlavně s Andreu Sedláčkovou, s níž natočila řadu titulů pro televizi i pro kina. Poznaly se při bakalářské povídce Polobotky a poté následovala další díla: Intuice, Ze života pubescentky, Oběti a vrazi, Musím tě svést. Jen si nejsem jist, zda převažující mondénnost a na odiv stavěná výlučnost syžetové osnovy i postav vždy Chýlkové pomohly. Z hereckých partnerů se často shledala s Jiřím Bartoškou: Má je pomsta, Hostina, Vášnivý polibek, Dva pokoje ve Versailles, Stůj, nebo se netrefím!, Hodina pravdy. Žánrový rozptyl je značný, kolísá od bláznivé komedie k vražednické zápletce kypící vášněmi, ale opět: spekulativnost a neživotnost látek i zpracování bohužel vynaloženou snahu často znehodnocují.
Lze vytyčit několik vrcholů, v nichž Ivana Chýlková překonala stereotyp štiplavé semetriky. Špičkovou kreaci předvedla zejména ve Šteindlerově tragikomedii Díky za každé nové ráno (1994). Její Olga, dcera svérázného rusínského otce, tu prožívá nejrůznější, často však nikoli příjemné doteky se světem reálného socialismu. Ačkoli Olga je zachycena na ploše několika desetiletí, Chýlková jí, s nečekaně stylizovanou nadsázku, vtiskla neproměnný výraz i stejnou dikci. Dokonce se ji odvážila zpřítomnit i jako nohaté, základní školou povinné děvče.
V poslední době rutinně zvládla komediální seriály Hop nebo trop a On je žena!, zaujala jako ustrašená, vynervovaná oběť domácího násilí v Hadím tanci (možná obrat k typově odlišným postavám). Ve Skřítkovi se opět proměnila - a byla to jen malá úloha - v pisklavě pitvornou učitelku, jejíž tvář i pomocí triků nabývá bizarních podob. Spatříme ji i v následujícím Vorlově filmu Gympl, zde v poněkud karikované postavě selhávající matky, a také ve Šteindlerově komedii O život či filmové komedii Taková normální rodinka, natočené na motivy populárního seriálu. V anketě TýTý získala titul herečka roku 2004.
