S Vorlem spolupracujete už od vašich studentských let, v titulcích Gymplu figurujete jako spoluautor scénáře, Vorel říká, že jste také dramaturgem…
Já si ráda povídám s režiséry o textu, o scénáři, protože se tak více dozvídám o postavě, kterou mám zahrát. Je pro mě důležité vědět, co režisér chce filmem říct. Tomáš patří k těm, kteří takovou zvídavost vítají a dovolují mi vyslovit svůj názor nejen na pojetí mé postavy, ale i k celému příběhu. No a tak to dělám, odjakživa. Asi nás to s Tomem baví, možná dokonce nějak naplňuje, kecat o společné práci. Je to tak napínavé a dobrodružné nořit se do příběhů jiných lidí, konfrontovat s nimi svůj osobní příběh, příběhy svých přátel. Já tím vždycky žiju naplno, jen o poznání méně, než Tomáš.
Tomáš Vorel říká, že jste se vlastně stala takovým „druhým rejžou“, bavila by vás práce filmového režiséra?
Já nevím, co přesně práce režiséra obnáší. Určitě by mě bavilo psát filmové scénáře, a to natolik, že se o to brzy pokusím, už nějaké nápady mám. Ale musím pracovat v tandemu, ještě s někým, já jsem člověk dialogu, mám ráda týmovou práci. Je to možná i proto, že v tu chvíli si mohu dovolit vypnout autocenzuru, která by mě hodně brzdila a svazovala. Vyznávám systém pokusů a omylů a ten se lépe daří v kolektivu. Scenárista, dramaturg - to si dovedu představit, na režiséra nemám, ani schopnosti, ani odvahu. Neumím se dívat filmovýma očima.
To, že se ve filmu objevil pan Telička, je prý vaše zásluha. Čím vás tento člověk zaujal?
Pavel Telička je člověk, který mě velmi zaujal už dávno, v dobách kdy se náš národ chystal na referendum o vstupu do EU. Účastnila jsem se různých besed a debat o Evropské unii. Zajímala mě stanoviska jak odborníků, tak mých spoluobčanů. Tam jsem poznala pana doktora Teličku, a, jak už jsem zmínila, velmi mne zaujal, jednak svou erudovaností, dále tím, že dovedl na dotazy různé úrovně odpovídat směle, spatra, bez pomoci papírků, přehledně, jasně, stručně a výstižně. Na Teličkovi bylo vždycky vidět, že ví, o čem mluví, a bylo příjemné, že své názory nebalil do intelektuálských frází, že v případech nepříjemných otázek své odpovědi nehalil do prázdných, nic neříkajících a vyhýbavých floskulí. Prostě od prvních setkání mi bylo jasné, že to je muž, který se dovede pohybovat jak v nejvyšších kruzích, tak mezi obyčejnými lidmi. To mi bylo velmi sympatické. Když jsem zjistila, že má smysl pro humor, že se nebojí balancovat na ostří ironie a recese, jako například můj kamarád z Divadla Sklep David Vávra a další „Sklepáci“, byl mi hned bližší. Zjistila jsem, že si ho nejenom vážím, ale že mě začal i bavit.
Proč byl pan Telička vybrán zrovna pro roli školního inspektora?
Kdykoliv byla příležitost se s Pavlem Teličkou setkat na různých kulturních akcích, které Teličkovi, jsou-li v Čechách navštěvují, vždycky jsme spolu strávili nějakou chvilku či aspoň prohodili pár slov. Během jedné besedy o vstupu do EU, kdy já jsem seděla mezi diváky, mě jedna občanka „odhalila“, že lobuju za EU, protože mám slíbené nějaké lukrativní místo někde „na Západě“. Já proto sice nemám nejmenší předpoklady, plynně hovořím pouze česky, pasivně slovensky a trochu rusky, o jakékoliv odbornosti nemůže být ani řeč, navíc mě to opravdu neláká, ale to pro dotyčnou nebyly argumenty. Byla přesvědčená, že jinak bych se o to přeci tak vehementně nezajímala. Z toho asi vzniklo, že jsme se s panem Teličkou často dobírali, zda už mi on sehnal nějaký flek a naopak jestli já pro něj mám nějakou roli. Telička pak byl ve funkci evropského komisaře za naši zem, pak byl odvolán, čas plynul a my jsme pokračovali v rozvíjení našich vztahů, poznala jsem i jeho úžasnou paní, děti… Několikrát jsme se sešli, hovořili o všem možném a byla sranda. Pak Tomáš Vorel připravoval film Gympl. Často jsme mluvili o scénáři, ale i o obsazení jednotlivých postav. Hledali jsme vhodné představitele profesorského sboru, aby působil jako přesvědčivé panoptikum. Bavili jsme se o všech a ve vzduchu viselo obsazení tělocvikáře a školního inspektora. Já jsem tou dobou taky byla na festivalu v Karlových Varech, kde jsem se sešla s Teličkovými. Pozvali mě a mého syna na snídani a tam přišla na přetřes „filmová kariéra“ Pavla Teličky. Z legrace, bez Vorlova pověření jsem mu nabídla roli tělocvikáře, protože vím, že je velký sportovec, a často si ho kvůli tomu dobírám. Všichni jsme si z něj u stolu dělali legraci, on to přijímal a vracel nám stejným, smála jsem se tak nehorázně, že se otáčely všechny naše i cizokrajné celebrity od svých stolů. Rozloučili jsme se, my se synkem odjeli k nám na chalupu, a já se dohodla, že až budu v Praze, půjdeme s Pavlem Teličkou na kafe. Po mém návratu na venkov se ozval Tomáš Vorel, navštívil nás v našem venkovském domě. Dlouho jsme mluvili o filmu, o obsazení. Tělocvikáře už měl, chyběl inspektor. Řekla jsem mu, že to je škoda, že už jsem mu na profesora tělocviku obsadila Teličku. Myslela jsem to jako nepříliš povedený žert, ale Vorel se toho chytil a říkal: „Evi, ten by byl výbornej na toho inspektora!“ Soustředili jsme se na tuto postavu. Měl být jako představitel nového myšlení, než má většina profesorského sboru a hlavně „moje“ ředitelka.
Jak potom proběhl casting s Pavlem Teličkou?
Sešli jsme se ve Slávii. Žvanili jsme o filmech, pak myslím Telička zažertoval, že paní Holubová mu slibuje, že ho dostane k filmu, na to Vorel vytáhl scénář a poprosil nás, abychom mu přečetli náš dialog. Tehdy se Telička ještě smál, řekl, že to není problém a začali jsme číst. Myslím, že čekal, kam tuhle taškařici dotáhneme. Že to Vorel myslí vážně, pochopil, až když ten bláznivej rejža vytáhnul kameru, nutil nás text opakovat, při tom nás režíroval a nutil adepta na roli inspektora třískat o stůl jídelním lístkem, který v tu chvíli představoval nedokonale vyplněnou třídní knihu, a velmi hlasitě na mě křičet své připomínky k práci ředitelky gymnázia. Telička na setinu vteřiny zpozorněl, rozhlédnul se kolem, k vedlejšímu stolu už mezitím přišli nějací solidní pánové, s nimiž měl jakési jednání, ale pak se rozesmál a protože to je chlap pevných nervů, muž činu a člověk mající rád srandu, šel do toho naplno. Vorel byl spokojený. Řekl: „Pane Teličko, jste přijat!“
Ve filmu hrajete ředitelku gymnázia, vybavovaly se vám během natáčení zážitky z vašich středoškolských let?
Samozřejmě, ale hlavně i proto, že jsme s Tomášem Vorlem chodili na jeden gympl. Nešlo však ani tak o konkrétní zážitky, ale o atmosféru středoškolských studií, o vztah studenta a kantora. Já sama jsem ve školství kdysi pracovala, po gymplu jsem dělala učitelku v mateřské škole a vychovatelku ve školní družině, znám to tedy i trochu z té druhé strany, vztahy ve sboru, porady, předpisy…
V Gymplu působí školní sbor trochu zkostnatěle, často vystupuje nespravedlivě vůči studentům. Je toto filmová nadsázka nebo se domníváte, že ze středních škol ještě řada nespravedlností a zkostnatělosti nevymizela?
Ze svých osobních zkušeností nemohu uvést nic, protože moje děti teprve letos začnou studovat na gymnáziích a obě školy, jež budou navštěvovat, zatím působí úplně jinak, než jak znám střední školu já. Zatím se jeví, že tamní profesoři upřednostňují autoritu vycházející z důvěry a úcty, než tu, která pramení z odlišnosti postavení studentů a profesorů, která je motivována strachem bezmocných žáků a mocných učitelů. Ani z dob svých studií nemohu mluvit o nespravedlivosti, poněvadž jsem byla velmi mizerný student a špatné známky byly výsledkem mého nedostatečného studia. Ale na zkostnatělost, nedostatek nadhledu, nedostatek zápalu pro pedagogické poslání si vzpomínám. Nechybělo všem, ale bylo. Škola byla jakousi institucí, měla svůj řád a zásady, myslím, že do nich nezapadalo úsilí vychovat sebevědomé, vědomé, samostatné, svobodně a demokraticky smýšlející občany. Samotným kantorům pravé sebevědomí, které nám umožňuje, abychom byli velkorysí a tolerantní, chybělo, stejně jako odvaha ke svobodnému projevu v otázkách politiky a společenských poměrů. Ti, kteří je měli, záhy museli přestat učit nebo pokorně a potupně ubrat ze své svobodomyslnosti a otevřenosti. Suverénní byli pouze před katedrou. Ve svém oboru často byli fundovaní, ale my je vídali na prvomájových průvodech, pod transparenty „Únor je náš Říjen“ jsme s nimi kráčeli sami s mávátkem v ruce. A viděli jsme i ty, kteří svou společenskou a profesní kariéru založili na loajalitě ke komunistické straně, či dokonce sami byli aktivními komunisty. Viděli jsme ten respekt a obavy, podepřené totalitním režimem, které budili u svého okolí, u žáků i u svých „slušných“ kolegů. Tito uvědomělí zastánci socialismu rozhodovali o přítomnosti i budoucnosti svých spoluobčanů, byli nositeli a hlídacími psy komunistické totality. Po revoluci začal zmatek, jak v občanském životě, tak v myšlení lidí. Je těžké, když vám je vtloukáno 40 let, že si musíte dávat pozor, co a kde řeknete, že i prostý názor vás může stát kariéru, zaměstnání, budoucnost, svobodu, někoho i život, najednou se narovnat a naplno a otevřeně říci, co si myslíte. Ono je vůbec těžké si ho utvořit, obhájit, natož pak beze studu a beze strachu ho veřejně přednést.
Není film vůči školství příliš kritický?
Myslím, že film nekritizuje školství a školu, ale ukazuje vztahy a dialog dvou generací. Na jedné straně ta starší, v našem případě vyrůstající a vychovávaná v totalitě, která si své sebevědomí opírá o postavení a začlenění se do prověřené instituce, bojí se každé změny, které nerozumí, každé individuality, která se nedá zařadit do patřičné kolonky, generace, která se ráda pohybuje životem v davu či ve smečce, tedy ta, do níž patřím i já; na straně druhé ta mladá, kterou sice vychováváme my, ale ona se narodila a vyrůstá v úplně odlišných společenských podmínkách, i když přesně neví, co svoboda je, touží po ní celou svou bytostí, opírá se o své mládí, nemá obavy z budoucnosti, nepřemýšlí o ní, chce žít naplno, tady a teď, jenom často neví jak. Nemá vymezené mantinely ideologickými dogmaty, ale nemá ani vzory a ideály, ke kterým by dobrovolně vzhlížela. Často tápe a neví, čeho či koho se chytit. Dochází k neporozumění a nedorozumění.
Tomáš Vorel jr. hraje chlapce, jehož hlavním zájmem je malování graffiti? Co si o této subkultuře myslíte?
Při natáčení jsem se podrobněji setkala s tímto fenoménem a poněkud změnila názor na tvůrce graffiti. Nechci nikoho ovlivňovat, a tak si ho nechám pro sebe. Jediné, co zůstalo z minula, je, že na krásné zrenovované plochy barokních skvostů či jiné malebné stavby nepatří.
Označila byste film Gympl jako ryzí komedii?
Ne. Je to ryzí výpověď o lidech, místy úsměvná, místy humorná, místy dojemná, místy varující a apelující.
Proč si myslíte, že by měli diváci nový film Tomáše Vorla vidět?
Moje generace se v něm dozví mnoho o sobě, ale hlavně o svých dětech. Mladým lidem by mohl být blízký postoj k životu, k hodnotám, k autoritám, tak jak jej ve filmu prezentují dva kluci ve vynikajícím podání Tomáše Vorla jr. a Jirky Mádla. Jsou v tom filmu naprosto skvělí. Stejně jako další představitelé studentů a studentek. Ale i ostatní herci se podle mne zhostili svých rolí úspěšně, jak představitelé profesorů - Šteindler, Schmitzer, Zbrožek, Dobešová, tak rodičů - Hanák v neobvyklé roli otce, Bydžovská, která dojemně hraje matku jednoho z hlavních představitelů. Při jejích scénách mě úplně mrazí a Zuzana opět potvrzuje, jak skvělá je herečka. Nesmím zapomenout na duo Chýlková –Kraus hrající rodiče druhého hrdiny, Krausova hádka se synem je bravurní a hrána velmi neotřele. Stojí za to vidět filmový debut Pavla Teličky, který i nebezpečné scény hraje sám, odmítl zastoupení kaskadérem. Prostě si myslím, že se ten film povedl.
