I režisér Tomáš Vorel, jenž na sebe naposledy upozornil možná ne zcela doceněným Skřítkem, se rozhodl nastoupit do již rozjetého vlaku juchavých teenagerských komedií, když natočil Gympl. Také zde nalezneme základní rysy, které prostupují všemi filmy zmíněného zaměření (Snownboarďáci, Experti, Panic je nanic, Rafťáci atd.): výrazně karikované postavy dospělých – v první řadě rodičů a učitelů – a naopak (sebe)obdivnou stylizaci dospívajících hrdinů, zjevně vybízejících věkově příbuzné publikum k nejsnazšímu ztotožnění. A připojit lze velice zjednodušenou syžetovou osnovu, odkazující k prázdninové bezstarostnosti, ať již se odehrává kdekoli a kdykoli. Tyhle filmy totiž nevypovídají o mládeži, jaká je, nýbrž se pokouší, často prostoduše a v poetice reklamních spotů, zhmotnit její sny a představy o sobě samé. Zpětně tím vytvářejí návody a modely, které mohou vrůstat jako nepříliš uspokojivé, ba sporné vzory zpět do reality.

Studenty jednoho pražského gymnasia vlastně výuka moc nezajímá, nepovažují přednášené poznatky za upotřebitelné, chodívají za školu a učitele častují provokující odmítáním. V hodinách češtiny a literatury dokonce kolektivně bzučí, až u nervního pedagoga (nápadně připomíná Plachtova vyučujícího z Cesty do hlubin študákovy duše) vyvolávají pocity halucinací. S výjimkou dvou kamarádů, kteří propadnou vůni sprejování, se o nich příliš informací nedovíme. Splývají v blíže nerozlišovanou jednolitou masu, mondénně sebestřednou a vyzývavou (u většiny dívek), jen málokdy individualizovanou až na úroveň jedince (například věčně zhulený, až duchem nepřítomný přívrženec východních nauk). Jistě lze uvažovat, že film zachycuje sebejistou masku, zakrývající nejistotu, jenže režiséra ani v nejmenším nezajímá, co se pod ní skrývá – konflikty s učiteli i rodiči, kterými prochází ústřední trojice mladých lidí, dva chlapci a jedna dívka, jsou nahlíženy ve výrazně tezovitém, nic nevypovídajícím rozvržení.

V obraze rodinného zázemí snadno rozpoznáme modelovost, schematicky zastupující několik mediálně vděčných variant: osamělá matka (Zuzana Bydžovská), bezmoc zahánějící občasným napitím, nezvládá výchovu Petra (Tomáš Vorel ml.), jenž ze svého pokoje uniká po hromosvodu. Ale i bohatí rodiče (Jan Kraus, Ivana Chýlková), pěstující ve svém zjevně asociálním potomku (Jiří Mádl) přesvědčení o výlučnosti svého postavení, selhávají, nemajíce na svého syna čas. Konečně přecitlivělá Pavla (Martina Procházková), která dospěla k sebepoškozování, strádá přehlíživými, znevažujícími postoji svého otce (Tomáš Hanák), jenž ji označuje za blbou a neschopnou.

Podobně nadsazené, až ke směšnosti karikované jsou postavy pedagogů. Úlisná ředitelka (Eva Holubová), fyzikář (Milan Šteindler), jenž si přivydělává jako taxikář, vynervovaný češtinář (Jiří Schmitzer)… A platí to rovněž pro jelimánkovitého třídního (Tomáš Matonoha), jenž se snaží se svými svěřenci diskutovat jako rovný s rovnými, dokonce připustil tykání. S kytarou v ruce si ještě uchovává idealistická očekávání, aniž vnímá zneužívání své laskavosti. Prosadí svépomocně vyrobené „graffitové“ malůvky v šatnách i na chodbách školy. Z míry jej vyvádějí na odiv vystavované dívčí vady, přitahuje romantický opar sprejování, jemuž dva jeho studenti propadli. Dokonce se s nimi vydá na jednu z dobrodružných výprav.

Úmorné rozprašování barev, prý pečlivě nachystané pod dohledem zkušených sprejerů, totiž tvoří páteř celého příběhu, noční cesty do obtížně přístupných míst (do dopravního depa, na střechy vysokých budov, dokonce na komín) a úprky před policejními hlídkami jim nahrazují jakoukoli jinou seberealizaci. Však také na dotaz, co svým počínáním sledují, odpovídají, že nic, že je prostě baví. Až dětinsky je těší, že aspoň takto po sobě zanechávají nějaký otisk, který si okamžitě zvěčňují na fotografii. Mladistvé hrdiny ani v nejmenším neoslovují jakékoli ideje, odmítají zaujímat nějaké postoje, mají jedinou touhu – hned teď si co nejvíce užít. (Však nikoli náhodou jeden z profesorů v rozrušení přivolává nouzi a válku na ně!)

Gympl se pokouší své samovolně revoltující studenty líčit v co nejlákavějším hávu. Okamžitě však vycítíme, jak falešný a neživotný je tento obdiv, zbavený sebemenšího zkoumavého odstupu. Nelze přijmout ani domněnku, že bychom se dívali očima studentů, jak vnímají sami sebe i své „dospělé“ okolí (dejme tomu zastoupené hlavně profesorským sborem), jelikož stejně pojednané postavy rodičů mohou být tak nazírány jen svými dětmi. Především však režisér své zpovýkané študáky bez nejmenšího odstupu adoruje. Když se Vorel – že by pod nátlakem dalších producentů, mezi nimiž figuruje i Česká televize? – rozhodne vnést v závěru jakési zvážnění (nikoli že by hrdinové zmoudřeli či se aspoň zamysleli nad svým počínáním, film pouze naznačí, že jejich výpravy, zahlušující každou jinou nepohodu, mohou skončit pohromou), je to počin kontraproduktivní. Jeho strojenost, která nic neřeší, je natolik alibistická, až hraničí s parodickým přechýlením.

Gympl předkládá ryze pozlátkový svět (i když kameraman Marek Jícha načrtává střídmě nahlížené, spíše pošmourné obrazy školních tříd a chodeb, domácností, nemluvě o ponurých nočních sceneriích evokujících prožitek adrenalinového sportu) – a teprve vedle takovýchto nasprejovaných bublin oceníme pokusy dobrat se pravdivějšího náhledu, jakkoli je poskytují díla řemeslně méně obratná, ba v lecčems nezvládnutá, např. Indián a sestřička nebo Pusinky. Pro Tomáše Vorla je Gympl jednoznačným úkrokem vzad, který již teď zaniká v blízkosti klasických děl tohoto zaměření, přinejmenším upřímnějších, ať již jsou dávné študácké komedie z konce třicátých let či později Starci na chmelu, Pět holek na krku, Housata, Jen si tak trochu písknout, Sněženky a machři, Vrať se do hrobu.