Eva Holubová dlouho souzněla s ošklivým káčátkem, z něhož se však nikdy nevyklubala nádherná labuť. Od mládí se nořila do postav již více či méně stárnoucích, odsouvaných, málokdy schopných se prosadit. Mistrovsky ji takto zvěčnil Tomáš Vorel v kraťoučké, ještě amatérské komedii To můj Láďa (1981). Hrdinka se tu marně snaží zavděčit partnerovi, jenž má pro její pokusy nějak se zkrášlit jen pohrdlivý úšklebek. Už v tomto do pantomimy stylizovaném, mluvy zbaveném snímečku předvedla plně vyzrálé herectví. Dominovaly oddané oči, vystupující z plaše posmutnělé tváře. Již zde nacházíme typ, který rozvine o mnoho později. Jako herečka již byla plně připravená, jakkoli si toho nikdo nevšiml.

Její herecká dráha dlouho splývala hlavně s divadelními aktivitami. Již na střední škole spolupracovala s amatérskými soubory, zvláště sdružení Sklep ji výrazně ovlivnilo. Prošla několika scénami, dokonce vystupovala na pražském Střeleckém ostrově na divadelních poutích jako členka Rodiny Váňovy (a pod tímto jménem si dokonce zahrála i před kamerou). Důležitou epizodu její umělecké dráhy tvoří sedm let – do roku 2002 – strávených v Divadle Na zábradlí, kde se uplatnila zejména v Léblových inscenacích (Strýček Váňa, Cabaret). O jedné z prestižních hereckých příležitostí, jakou byla Kočičí hra, pojednával dokument Theodory Remundové Kočky (1998).

Po odchodu ze Zábradlí vyhledává takové příležitosti, aby mohla předvést co nejširší rejstřík svých dovedností. Například Kalich ji zaopatřil rolemi ve hrách Nahniličko a Baronky. Zdá se však, že sklouzává k okázalému sebepředvádění, jaké uplatnila třeba v představení Klára a Bára, kde vystupovala spolu s Ivanou Chýlkovou, dávnou spolužačkou ze studií, s níž často účinkuje i před kamerou. Holubová si prožila složitý privátní osud, propadla závislosti na alkoholu, který ji původně měl zbavovat endogenních depresí, jak se otevřeně svěřila v jedné ze 13. komnat. Dodala k tomu: „Spoustu sil dávám na to, abych se nezbláznila, neseděla tu a nefňukala.“

Již zmíněný Tomáš Vorel to byl, kdo ji pozvolna umetal cestičku ke slávě. V povídkové Pražské pětce (1988) se zaskvěla hned v úvodní grotesce Směr Karlštejn. V opětovně pantomimické studii se převtělila do uštvané ženy nadšeného turisty, vlekoucí se cestou necestou k vytčenému cíli. Mihla se rovněž v dalším Vorlově snímku Kouř (1990). V komedii Cesta z města (2000) ztělesnila vesničanku, v následném Skřítkovi (2005) jakoby zasazenou do velkoměstského prostředí. V zatím posledním Vorlově počinu Gympl (2007) si zahrála přepjatě úlisnou ředitelku školy. Zbývá ještě doplnit „ekologický“ dokument Z města cesta (2002), kde vroucně velebí své procházky lesem i pobyt na vesnické usedlosti. Vorel tu téměř osvětově spřádá portrétek k přírodě vnímavé umělkyně.

Postupně se vynořuje okruh režisérů, pro něž se Holubová stává jakousi erbovní herečkou. Vedle Vorla je to především Jan Hřebejk. Poprvé se setkali při práci na seriálu Kde padají hvězdy (1995), poté následovaly bakalářské historky Dobrá zpráva a Poslední koncert (oba 1997). V komediích Pelíšky (1999) a Pupendo (2003) se prosadila vedle osvědčených mazáků jako Miroslav Donutil, Jiří Kodet, Bolek Polívka, Emília Vášáryová nebo Simona Stašová. I když ženské postavy se nevymanily ze stínu mužských kolegů, převažuje pasivita nejen ve scenáristickém náčrtu, ale také v hereckém ztvárnění. Zaujme však nejen svým mimickým výrazem, ale také mluvou – dokáže postihnout široký vějíř hlasových odstínů, přesně svým nasazením charakterizujících jednotlivé postavy i jejich dílčí rozpoložení. Zejména v Pupendu upoutala věčně lamentující hrdinovou ženou, která dokáže s úsměvem na rtech rozpoutat roztomilé naschvály.

Ke hvězdné dráze ji vyslal Petr Zelenka a jeho Knoflíkáři (1997). Železničářská epizoda, kde zazářila společně s Rudolfem Hrušínským, se vyznačuje vtipně napsanými dialogy, reagujícími na televizní reportáž o spermatu vyslaném do vesmíru. Důrazně, nicméně přehlíživě pronášené výroky, jimiž častuje svého poněkud prostoduchého manžela, vstoupily do diváckého povědomí. Zmiňme oblíbené „To neřeš!“ a „Neživíš, tak nepřepínej!“ Další významnou příležitost jí poskytla Alice Nellis v Ene bene (1999): za agilní předsedkyni volební komise získala Českého lva.

Podnětnější roli zatím nedostala. Ani v komedii Jiřího Vejdělka Účastníci zájezdu (2006), kde společně s Bohumilem Kleplem vykroužila manželskou dvojici, jejíž vyhasínající vztah už opustila jakákoli vášeň. Ze zavedeného stereotypu obětavých, byť mírně nakvašených žen vybočila jedině u Chytilové – v tragikomedii Pasti, pasti, pastičky (1998) se převtělila do mondénní novinářky, která v honbě za dobře prodejnými senzacemi neváhá zradit nejlepší kamarádku. Svůj herecký úděl ženy z (českého) lidu trpělivě snáší v nedovtipné komedii Taková normální rodinka (2008).

Eva Holubová patří k herečkám hojně obsazovaným i v televizi, byť zpravidla do vedlejších, navíc zjevně již typizovaných úloh. Připomenu aspoň některé tituly: zajímavý úkol jí vytyčila sci-fi komedie Skříň (2001), kde se hrdinka rozdvojí do protikladných dvojnic – jedna je poddajná jako dříve, druhá naopak rázná a vyzývavá. Z významnějších děl, v nichž Holubová stvořila živoucí postavy, lze za poslední roky jmenovat Na psí knížku (2002), Karlínskou baladu (2000), seriály Stříbrná paruka (2001) či To jsem z toho Jelen (2000).

Nezbývá než uzavřít zjištěním, že herecké ustrojení Evy Holubové – přinejmenším to filmové – dospělo k patrnému zevšednění a výrazovému stereotypu. Opakuje se. Avšak nezáleží jen na ní, zda se dočká ještě doopravdy obohacujících uměleckých výzev. Čas přitom letí: za dva roky oslaví padesátiny.