Letošní ročník měl tři soutěžní sekce, které oceňovalo devět porot. Soutěž hraných filmů letos neměla výrazného favorita, v tipování třinácti světových kritiků získaly nejvíce bodů dánský Potlesk a polské Sviňky, zatímco na konci skončil belgicko-kanadský film Anděl u moře. Tento předčasný verdikt obrátila porota naruby a Velkou cenu udělila posledně jmenovanému filmu. Mimořádně zdařilý debut Frédérika Dumonta si získal srdce porotců podmanivými obrazy z dětství, které tvůrce vytěžil z vlastních prožitků, kdy jako chlapec v marockém městečku prožíval úzkosti a radosti vedle psychicky narušeného otce. Za strhující ztělesnění otce kolísajícího mezi hektickou radostí a úzkostnou netečností získal Olivier Gourmet hereckou cenu. Dodejme, že porota Mezinárodní federace filmových klubů udělila filmu Cenu Dona Quijota. Hlavní porota vlastně ocenila dva mužské herecké výkony – tím dalším odměněným byl Paul Giamatti, který ztělesnil hrdinu absurdní komedie Duše Paula Giamattiho v režii Sophie Barthesové.
To, co odlišuje karlovarský festival a na co zejména přijíždějí novináři ze světa, je sekce Na východ od Západu, do níž jsou vybírány filmy z postkomunistických zemí. Ze čtrnácti snímků zvítězil ruský film Jeden a půl pokoje, hraný debut letos 69 letého (!) Andreje Chržanovského, jehož ovšem známe jako tvůrce světově ceněných animovaných snímků. Ve svém filmu vzdal hold básníkovi Josifu Brodskému, který byl podobně jako Solženicyn vypuzen ze SSSR a později získal Nobelovu cenu. Děj je fiktivní reflexí básníka na dětství a mládí v poválečném Petrohradě, přičemž obraz doby je vytvořen prolínáním hraných výjevů a animovaně pojatých asociací. Zvláštní uznání získal polský film Prasklina Michała Rosy, komorní psychologické drama o manželském vztahu, který je vystaven těžké zkoušce poté, co je muž osočen bývalým estébákem, že kdysi donášel na svého tchána. Do paměti se vryje tíživá atmosféra podezření - a taky mimořádný herecký výkon Jadwigy Jankowské-Cieślakové.
Atraktivní součástí festivalu jsou zahraniční hosté, obvykle dostávají ceny ve smyslu osobního přínosu kinematografii. Největší letošní hostující celebrita – Antonio Banderas obdržel Cenu prezidenta festivalu.
Zvláštní cenu poroty získal íránský film Dvacet Abdolrezy Kahaniho. V psychologickém příběhu ze života zaměstnanců restaurace jde o dvacet dnů zbývajících do uzavření podniku. Humanistické poselství snímku ocenila také Ekumenická porota. „Nestává se často, aby cena padla na komedii, navíc německou“, prohlásil režisér Andreas Dresen při převzetí sošky za film Whisky s vodkou. Pod scénářem ironicky pojatého melodramatu o natáčení filmu s problematickým hercem je podepsán veterán německého filmu Wolfgang Kohlhaase.
Letošní sekci dokumentárních filmů si zapamatujeme také proto, že z tuctu soutěžících zvítězil film slovensko-české produkce Osadné Marka Škopa, který tu před třemi lety bodoval filmem Iné svety. Opět jde o slovenský východ, tentokrát vylidňující se vesnici, jejíž tři představitelé se vydali do bruselského parlamentu, aby vtáhli spřáteleného europoslance do spásného projektu cestovního ruchu. V kategorii dokumentu do 30 minut získal cenu indický film Wagah , v němž Suprijo Sen zaznamenal svátek sblížení lidí na hraničním přechodu mezi Indií a Pákistánem.
Cenu za nejlepší herecký výkon si odnesla Paprika Steen, která ve filmu Potlesk ztělesnila úspěšnou herečku potácející se mezi alkoholem a láskou k dětem. Zdařilý debut Martina Pietera Zandvlieta obdržel také Europa Cinemas Label, což znamená, že získá podporu kin Europa Cinemas. Statutární ceny za hraný film se letos vyhnuly střední a východní Evropě s jedinou výjimkou – zvláštní uznání bylo uděleno šestnáctiletému Filipu Garbaczovi, který ve filmu Sviňky Roberta Glińského hraje mladistvého prostituta z polsko-německé hranice. Respektovaná cena poroty FIPRESCI připadla chorvatskému filmu Bez konce, v němž Vinko Brešan sleduje osudy válečného veterána, který se snaží získat dívku propadlou pornobyznysu.
Kromě porot hlasují i diváci. Letos si Diváckou cenu deníku Právo odnesla izraelská komedie Na velikosti záleží (režie Erez Tadmor a Šaron Majmor), v níž se čtveřice obtloustlých kamarádů snaží prosadit v zápase sumo. Obraz protestu proti společnosti posedlé ideálem hubenosti se vyhýbá falešnému soucitu a nebojí se přirozené směšnosti svých hrdinů.
Poroty tentokrát většinou rozhodly v podobném duchu jako by hlasoval sám autor těchto řádků.
