Danny Trejo byl hostem 41. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, kde osobně uvedl sociální drama Sherrybaby (2006).
Lze-li o někom prohlásit, že má ostře řezané rysy a vražedný pohled, pak je to Danny Trejo. Herce s více než stem rolí a roliček lze na plátnech spatřit s úsměvem pouze zřídka. A pokud, je to obvykle úsměv sadistického mordýře, spokojeného s dobře odvedenou prací. Jak už to chodívá je Trejo stejně jako většina ostatních představitelů filmových maniaků ve skutečném životě příjemným chlapíkem, na kterého dá dopustit jen málokdo. Nebylo tomu tak ale vždycky…
Daniel Trejo (* 16. května 1944) je rodákem z nechvalně proslulé losangeleské čtvrti Pocoina a podle toho vypadalo i jeho mládí. Prosté pouliční poflakování se brzy změnilo v experimenty s alkoholem a drogami a dlouho na sebe nenechala čekat ani první cesta do vězení. Šlachovitý mladík se však v drsném prostředí nikdy nemusel krčit – na box byl talent od pána Boha a sny o profesionální kariéře vůbec nevypadaly nereálně. Vše zhatil až několikaletý trest za loupeže a obchodování s drogami, jež si Trejo odpykával v nechvalně proslulém San Quentinu. Také zde ale zůstal boxu věrný a stal se vězeňským šampiónem v lehké i welterové váze. Snad touha v životě ještě něco dokázat jej přiměla nastoupit na rehabilitační a odvykací program, po jehož dokončení byl Trejo v roce 1969 propuštěn na podmínku. A protože v sobě záhy objevil řečnický talent, stal se vyhledávaným vystupujícím ve vzdělávacích programech upozorňujících na nebezpečí drog.
K filmu se Danny Trejo dostal až v roce 1985. Paradoxně se o to zasloužila jeho vězeňská minulost. Danny využil možnost jednoho ze svých přátel, toho času člena štábu natáčejícího akční thriller Splašený vlak – na place pak ve scenáristovi filmu rozpoznal svého starého známého ze San Quentinu, autora detektivek Edwarda Bunkera. Slovo dalo slovo a Trejo se nejen stal boxerským trenérem hvězdy filmu Erika Robertse, ale navíc se sám postavil do ringu, aby se před kamerou objevil jako soupeř Robertsova hrdiny. Hraní se Trejovi evidentně zalíbilo, a tak po celou svou dvacetiletou kariéru ročně sbírá pět i více filmových úloh. Už od počátku byl samozřejmě odkázán k figurám, kteří ve vězení buďto jsou (akční drama Kriminál, 1989, se Sylvesterem Stallonem; sci-fi Obojek, 1991), anebo do něj patří (krimithriller s Charlesem Bronsonem Přání smrti 4, 1987). Drsné vězeňské drama Taylora Hackforda Bound by Honor (1993) jej dokonce zavedlo zpět do San Quentin, kde snímek vznikal. „Cítil jsem se tam pěkně mizerně, měl jsem pocit, jako kdybych tohle místo nikdy neopustil,“ okomentoval později Trejo svůj dočasný návrat. Další ze svých „domovů“ navštívil Danny Trejo díky natáčení sociálního dramatu Allison Andersové Mi Vida Loca (1993) – odehrával se totiž v místech, kde Trejo učinil své první krůčky, ve čtvrtích Pocoina a Echo Park. A přestože ztělesnil nepříliš následováníhodnou roli feťáka Franka, na toto natáčení vzpomíná mnohem nostalgičtěji než na to předchozí.
Pro filmové fanoušky Dannyho Treja objevil až jeho bratranec, režisér Robert Rodriguez. Ve své historce o osamělém mstiteli Desperado (1995) s Antoniem Banderasem jej totiž představil jako mlčenlivého zabijáka v černém, jemuž to jde s vrhacími noži vskutku jedinečně. Několik minut na plátně stačilo, aby se ukázala míra hereckého charismatu v rolích až nepozemsky chladnokrevných vrahounů. Upírská dvojrole v Rodriguezově hororové trilogii Od soumraku do úsvitu (1996-2000), znásilňovač Johnny 23, jenž spolu s kolegy-trestanci přebírá kontrolu nad vězeňským letadlem, v akčním Con Air (1997), nájemný zabiják Collins v akčním thrilleru Střelci na útěku (1998) – to všechno jsou antihrdinové, jimiž Danny Trejo jen prohloubil svou hereckou pověst. Není divu, že v krimithrilleru Nelítostný souboj (1995) s Alem Pacinem a Robertem De Nirem jeho surový bankovní lupič dokonce nesl jméno Trejo – jako by hrál nikoli smyšlenou úlohu, ale sebe samého.
Ještě jednou (naštěstí pouze pracovně) se Trejo vrátil do vězení, když jako producent podle románu svého „objevitele“ Edwarda Bunkera připravil drama Věznice (2000). Ztělesnil zde navíc jednu ze svých životních rolí, když všechny své zkušenosti trestance i herce vtělil do šéfa jedné z vězeňských partiček Vitta, který se svými kumpány s gustem šikanuje okolí.
Profese filmového zabijáka k němu připoutala pozornost diváků, cílevědomost mu ale neumožnila spokojit se pouze s jedním typem úloh a nevyzkoušet už nikdy nic jiného. S pomocí přispěchal Robert Rodriguez, když Treja představil v komediální podobě jako geniálního vynálezce strýčka Mačetu v trilogii dětských dobrodružství Spy Kids (2001), Spy Kids 2: Ostrov ztracených snů (2002) a Spy Kids 3-D: Game Over (2003). V lehce sebeparodické podobě drsňáka se zlatým srdcem se pak Trejo představil například v komedii s Jakem Gyllenhaalem Bubliňák (2001).
Jednoho dne bude i Trejo muset odejít do „zabijáckého“ důchodu, zatím však vitální šedesátník stačí o generaci mladším hereckým konkurentům a padoušské úlohy si stále ještě vychutnává. Důkazem jsou jeho výkony v špionážním xXx (2002) či Rodriguezově Tenkrát v Mexiku (2003). Přechod k napraveným kriminálníkům ale už započal, naznačila to jeho epizodka v seriálu Zoufalé manželky, pokračuje v tom sociální drama Sherrybaby (2006) - bohužel se ale jedná o pokus překročit vlastní stín... Podobně se mu vede také v jinak sympaticky zahrané úložce uklízeče Ismaela v hororu Halloweeen (2007).
Stále více se Danny Trejo prosazuje i mezi producenty, když kromě Věznice pomohl vzniku komedie z filmařského prostředí Nice Guys (2005) nebo akčního dramatu Jack's Law (2006).
