Je to lákavá představa, že někdo vlivný vede dvojí život a v přestrojení chodí mezi chudý lid, aby potíral nespravedlnost a pomáhal zbědovaným. Takový motiv, dokazující odvěkou víru v dobrotu „toho nejmocnějšího“, nás provází odedávna. Mění se jen kulisy a kostýmy - nyní nabral comicsovou podobu nejrůznějších supermanů, spidermanů, batmanů, atd. Předtím ovšem prošel zajímavým vývojem.
Takové rozvržení nacházíme v pohádkách (třeba o tom, jak Ježíš chodíval se svatým Petrem po tomto světě), začlenily si je mnohé pověsti o laskavých „lidových“ panovnících (z domácích dějin třeba o Václavu IV. nebo Josefu II.). Osvojili si je i spisovatelé, kteří vnesli další obohacení - přidali i osobně motivovanou pomstu. Jistě každý zná Alexandra Dumase a jeho hraběte Monte Christa, nebožáka, jenž překryt novou identitou neúnavně mstí dávné příkoří. Neméně oblíbená - i díky filmovému zpracování - byla jiná Dumasova historka Černý tulipán.
Romantický půdorys ušlechtilého jedince, jenž s kordem v jedné ruce a stočeným bičem v druhé (hleďme, odkud povstala jedna z příznačných rekvizit Indiany Jonese) napravuje zlořády, rozehrál i téměř zapomenutý Johnston McCulley, jenž ovšem stvořil jednu z nesmrtelných postav - Zorra. Tedy přesněji napsáno, nesmrtelnost mu vtiskl teprve Douglas Fairbanks, díky němuž se udatný Zorro doslova rozběhl po plátnech celého světa.
Ve filmu Zorro mstitel (1920) jej obdařil nejen úžasnou fyzickou mrštností, která se přitom neuchylovala k trikově ošetřeným akrobatickým kouskům, ale především usměvavou rozjařeností. Jeho Zorro byl totiž zosobněním optimismu a snad i lehkovážnosti, sebejistě a s nadhledem vstupoval do zdánlivě prohraných zápasů. Výrazně vedený kontrast mezi ním a změkčilým aristokratem, jehož maskou oklamával bezectné vydřiduchy, byl ještě umocněn exotickým umístěním do pouštního prostředí Kalifornie, ovšem ještě v dobách, kdy spadala pod španělskou korunu.
Zorrovy příběhy se dočkaly mnoha filmových adaptací a variací, často s nejslavnějšími herci své doby - například s Douglasem Fairbanksem (1925), s Tyronem Powerem (1940) nebo Alainem Delonem (1975), avšak jemně ironické odlehčení se zpravidla vytratilo. Buď je nahradila schémata běžného dobrodružného filmu nebo byla zvýrazněna melodramatická linie. Nezdolný hrdina totiž miluje půvabnou dívku - která ovšem zbožňuje maskovaného hrdinu a nikoli nafintěného hejska, jenž se jí dvoří, aniž tuší, že se jedná o tutéž osobu. Ostatně i vývoj ženské hrdinky je zajímavý: postupně se totiž emancipuje. Od původní bezbranné pasivity, s níž čeká na své spasení, se postupně přechyluje k hrdince Zorrovi téměř rovnocenné svým šermířským nadáním (jak ukazují poslední adaptace Martina Campbella).
Dva Campbellovy filmy, které jsme u nás viděli (Zorro: Tajemná tvář a Legenda o Zorrovi), se však původní předlohou nechávají spíše jen inspirovat, vnášejí do ní nové zápletky a aktualizují politický kontext. V prvním z filmů dochází k předání štafety v maskovaném odboji (takže Zorrové jsou vlastně dva). Ve druhém Zorro jistí, aby žádní zloduchové nezmařili přistoupení Kalifornie ke Spojeným státům. Zorra zde ztělesnil Antonio Banderas, ovšem do Fairbanksova charismatu má daleko - hlavně proto, že jeho smysl pro humornou nadsázku je více než kostrbatý. A umanuté používání kordu, zatímco ryze westernoví protivníci tasí střelné zbraně, se pak blíží k nechtěné parodii.
Zorrova popularita záhy přerostla výchozí příběh a scénáristé se jali domýšlet další více či méně krkolomné příhody. Zorra s oblibou obdařovali potomky nebo jej konfrontovali s dalšími oblíbenými postavami. Volné pokračován přidal ještě v němé éře Fairbanks (Don Q, Zorrův syn), ve 30. a 40. let následovalo několik početných seriálů. Zájem o Zorra se přemístil hlavně do Itálie, kde se setkává s třemi mušketýry, s antickým silákem Macistem, ocitá se na anglickém královském dvoře a když to uvolnění cenzury dovolilo, zkoumaly se i jeho sexuální zážitky. A samozřejmě se dočkal i regulérní parodie svých hrdinských příhod. Do současnosti vzniklo přes čtyřicet adaptací a další filmy jím byly zcela zjevně inspirovány - třeba brazilská Sinha Moca (1953) je zasazena do tamějších bojů kolem zrušení otroctví.
Zorro tak stále zůstává přitažlivou postavou, která vybízí k výraznému spoluprožívání jejích dobrodružství. Vždyť naplňuje i naše sny o tom, jak se vlastním přičiněním zasloužíme o potření nějaké špatnosti.
