Během vojenské diktatury v letech 1976–1983 v Argentině zmizelo třicet tisíc lidí. Něco takového zřejmě nikdy nepřestane být aktuálním tématem pro film - tím spíš, když se Argentina s touto epizodou své historie dosud zcela nevyrovnala (prezident Carlos Menem viníky této takzvané „špinavé války“ během devadesátých let omilostnil). Chtělo by se vzdát chválu za každý snímek, který se téhle tematice věnuje, ale Prokletá Argentina to dělá tak neobratně, že jí prokazuje spíše medvědí službu.
Film Prokletá Argentina vznikl podle románu Lawrence Thorntona, na který před lety narazil britský scenárista a režisér Christopher Hampton (má Oscara za scénář k Frearsovým Nebezpečným známostem a napsal též Tichého Američana a Úplné zatmění). Podmínkou pro finanční zabezpečení filmu byl Antonio Banderas v hlavní roli; herec souhlasil. Banderas hraje Carlose Ruedu, režiséra v dětském divadle v Buenos Aires. Jeho manželka, novinářka Cecilia, napíše článek o čím dál četnějších případech mizení politicky nepohodlných osob, brzy poté se mezi ně sama zařadí. Carlos se spojí s rodinami dalších zmizelých a objeví v sobě dar vidět, co se jednotlivým obětem stalo nebo právě děje. Vlastní ženu však svým vnitřním zrakem zatím vypátrat nedokáže.
Ve filmu se střídá realistická rovina politického dramatu s poetizovanou vrstvou Carlosových vizí - a to je hlavní kámen úrazu. Jako by téma vládou organizované likvidace „neposlušných“ občanů nebylo samo o sobě dost skutečné, Prokletá Argentina je roubuje na cosi na pomezí pohádky, horoskopů a vyvolávání duchů. Film si tak sám pod sebou podřezává větev. Na jednu stranu tu jsou dokumentaristicky přesně zobrazené mučírny a koncentrační tábory, na druhou stranu na diváky například čeká scéna, kdy Carlose za jeho ženou vede hejno plameňáků. Na plátně se prostřídají sekvence naturalisticky podaného mučení (o to účinnější, že z nich víc slyšíme než vidíme) s idylickými žánrovými obrázky z pampy. Žánrovou nevyrovnanost filmu dále prohlubují exkurze do hororu (Carlosova noční návštěva mučírny, až komické používání zelených fordek únosců jako hororového atributu) a prvoplánově vybrané citace ze světové literatury (Carlos s dětmi inscenuje báji o Orfeovi a Poeovu Masku červené smrti).
Vedle žánrové nejednotnosti však Prokletá Argentina trpí i dalšími neduhy. Předně je nesmyslné, že ve filmu o minulosti Argentiny plném hispánských herců se mluví anglicky, a to většinou s příšerným přízvukem. Katastrofálně působí výkon Antonia Banderase, který během filmu nesejme špatně nasazený výraz odhodlaně trpícího intelektuála. Je k tomu odsouzen scénářem, v němž se kromě jiných plochých postav („krásný tyran“ Gustavo Santos jako by vypadl z poválečných filmů o esesácích) vyskytují banální symboly (vypouštění ptáků z klecí) i scény vůči ději nadbytečné (návštěva farmy, kterou vlastní židovský pár přeživší holocaust). Ranou z milosti je český titul: zatímco ten původní aspoň odpovídá kombinaci reality a imaginace, tuzemské použití slova prokletý je poněkud laciné.
Prokletá Argentina má i silná místa. Emma Thompsonová se v roli Cecilie ubránila okázalosti i patosu a Rubén Blades coby Carlosův kolega z divadla není tak konejšivý jako ostatní vedlejší postavy. Právě jemu patří asi nejpůsobivější (a nejprostší) scéna filmu, v níž těsně před svou popravou vykřikne „Jmenuji se Silvio Ayala a jsem Argentinec!“. Některé momenty z tábora vzdáleně připomenou Pasoliniho Saló aneb 120 dní Sodomy, ale možnost hlubšího pochopení psychiky pomocníků režimu či odhalení jeho politických kořenů bohužel chybí. I přes několik zmíněných kladů Prokletou Argentinu od holé zbytečnosti zachraňují jen dokumentární záběry demonstrujících matek a babiček zmizelých a statistika Amnesty International v závěrečných titulcích.
