Jednoduchou odpovědí platnou po většinu příkladů remaků je: vzniká jich hodně, protože vydělávají. I když vnímáme filmy optikou kvality (ať už trochu objektivně nebo dle vlastních preferencí), velké i střední filmy jsou pro své tvůrce především byznys. A byznysu svědčí stabilita. Stejně jako v každé společnosti rozhodují o pohybech největších studií manažeři a producenti, nikoliv scénáristé a režiséři. Předělávky již známých děl mají značně ulehčenou práci z hlediska marketingu, mohou se stát kontroverzním tématem na Internetu a v minulosti se už ukázalo, že si na sebe mohou vydělat. To jsou tři podstatné výhody pro někoho, kdo se natáčením filmů snaží především vydělat.
zdroj: Archiv
Avatar žádnou předělávkou není, i když... V době uvedení do kin si lidé dělali vtípky z klišovitého příběhu, který všem připomínal až příliš okatě Pocahontas.
"Hollywoodští ředitelé se nesnaží zoufale hledat cesty, jak změnit paradigma a potěšit kritiky, ale jak kapitalizovat na invesici," popisuje na svém blogu analytik filmového trhu Scott Feinberg, "Srovnání mezi novým materiálem a starými značkami vlastně naznačuje, že studia budou v příštích letech ještě závislejší na remacích a pokračováních." Remaky jsou jednoduše bezpečnou investicí, které mohou konkurovat snad jen adaptace velmi slavných románů. Daly by se vlastně označit za jakýsi bezpečnostní mechanismus filmového průmyslu, sázku na jistotu.
Taková jednoduchá odpověď ale nabízí jenom polovinu pravdy - rovněž originální látky slibují horentní výdělky. I když můžeme mít pochyby o originalitě zápletek filmů jako Titanic nebo Avatar, ani jeden z nich nebyl remakem nebo adaptací již existujícího filmu, románu nebo seriálu. Přesto dosáhly miliardových tržeb - čistě kvůli talentu jejich režiséra a štábu (reklamní kampaň také jistě neuškodila). Mezi komponenty blockbusteru navíc může patřit i sázka na hereckou hvězdu nebo režiséra, nejen námět. Sukces původních látek je tedy důkazem, že filmový průmysl může dosahovat horentních výdělků i bez závislosti na remacích (ačkoliv ne nutně skrze třeskutě originální náměty). Tak proč jich přesto existuje tolik?
V obležení konkurencí
Další snadná odpověď ve prospěch remaků zní: film dnes čelí bezprecedentní vlně konkurence. Tvůrce, který holduje komplexnějším příběhům, dnes raději sáhne po televizním seriálu. Naopak někdo libující si v bezbřehých atrakcích, raději udělá videohru. Jak televize (včetně těch internetových), tak herní průmysl přitom velmi rychle rostou a nabízejí větší prostor pro autory, kteří se nebojí experimentovat, než vzájemnými vztahy, pravidly a nařízeními svázaný film.
zdroj: Archiv
Kleopatra byla ve své době velkým filmem...
Co je nejpodstatnější, zcela se proměnily modely distribuce. V dobře Internetu fandícího okamžitému přístupu k informacím filmový průmysl zůstává stále pevně věrný promítání v dezignovaných kinech. Aby mohl vůbec konkurovat pohodlnějšímu přístupu informacím a donutily diváky stále chodit do kin, museli filmaři přitlačit na navýšení efektů a celkohévo spektáklu v kvalitě, kterou nejde najít mimo kinosál. Šílenství kolem 3D filmů nastartované Avatarem (2009) nebylo ničím jiným než snahou nabídnut zase o fous více atrakcí než počítače a televize.
Jenže tvorba filmů plných monumentálních výjevů stojí stále více peněz a riziko paradoxně zvyšují. Podobné "závody ve zbrojí" už byly osudné klasickému Hollywoodu, když byla Kleopatra v roce 1964 nejvýdělečnějším filmem roku, a přesto to nezaplatilo její rozpočet. Filmu přitom jiná alternativa nezbývá. Tím se znovu dostáváme zpátky k tomu, proč producenti sahají po sázce na jistější výdělek.
Konec hysterie
Konečně je zde třetí a tentokrát snad už i trochu překvapivější důvodu - remaků se o moc víc než dříve ve skutečnosti netočí. Hollywood s k přejímání jiných látek velmi dlouhou tradici. Nemusel vždy jít nutně o remaky - pokud však připustíme, že remake je svým způsobem jenom adaptace staršího filmu a vypíchneme jako hlavní sázku na jistotu právě adaptace, začne se i v dřívějších érách rýsovat povědomý vzorec.
Například v roce 1939, na pomyslném vrcholu klasického Hollywoodu, bylo mezi deseti nejúspěšnějšími filmy celkem šest adaptací - mezi nimi nejúspěšnější Sever proti Jihu nebo Čaroděj ze země Oz. Většina zbylých snímků pak sloužila jako životopisná převyprávění reálných příběhů, jako kovbojka Jesse James. O rok později, v roce vydání Chaplinova Diktátora, nabídlo desatero nejvýdělečnějších filmů čtyři adaptace (nejznámější byly Hrozny hněvu). Ani v minulosti tedy globálně nejvýznamnější filmový trh nesahal zrovna často po původním námětu. Skutečnost, že se nevyžíval v recyklaci a variaci vlastních látek byla přitom daná spíše mládím filmové zábavy.
zdroj: Cinemart
Birdman - vydařená adaptace.
Když se podíváme do (náhodně vypíchnutého) roku 2007, mezi desítkou nej filmů najdeme 7 adaptací a mediálních pokračování (například Simpsonovi ve filmu jsou notně na hraně, co do definice), ale i vrchovatě extraordinérní Ratatouille nebo třetího Shrecka. Loňský rok nebyla v top desítce jenom jedna adaptace nebo remake - Nolanův Interstellar. Navzdory tomu se výběru ale stále najdeme kriticky velmi dobře přijaté filmy jako druhého Kapitána Ameriku nebo X-Men: Budoucí minulost. I na kolbišti náročnějších filmů rovněž stále vznikaly hitovky jako Birdman, Chlapecví nebo Whiplash.
Příval remaků tak, zdá se, souvisí především se stále vyšším věkem filmového média v kombinaci s ekonomickými i kulturními faktory. Pokud nedojde na krach velkých studií, není příliš pravděpodobné, že se na módě remakování může cokoliv změnit. Na druhou stranu, vzdor všem protivným předělávám nelze říct, že by remaky byly něco diametrálně odlišného toho, jak se filmový průmysl choval odjakživa.
