Jednou z věcí, kterými se Úžasňákovi odlišují od všech předchozích animovaných filmů, je revoluční animace postav. Hlavní technický režisér Rick Sayre se k tomuto náročnému úkolu postavil čelem a sehnal pro svůj tým výtisky známé lékařské výukové knihy Grayova anatomie, které výtvarníkům pomohly lépe pochopit, jak se tělo během různých činností pohybuje. Za tímto účelem si filmaři obstarali také záběry skutečných lidí při běžných činnostech (protahování, chůze atd.).
Kostry a svaly
Základem pohybu každého člověka je kostra a svalová hmota, která ji obepíná, proto začaly práce na animaci postav právě těmito hlavními „stavebními prvky“ lidského těla. Jako první přišel na řadu Bob Parr.
„Modelování postavy Boba bylo vzhledem k jeho muskulatuře nejnáročnější,“ říká Sayre. „Když jsme začali vytvářet jeho model, vyvinuli jsme zcela novou a odlišnou metodu práce s kostrou a způsob, jakým se na ni připojují svaly, kůže a tuk. Použili jsme také fantastickou novou technologii jménem ‚goo‘, která kůži umožňuje realisticky reagovat na pohyb svalů pod ní.“
Použití této techniky změnilo celý postup práce na animaci postav. Animátoři jsou spíše než techničtí specialisté umělci – svým způsobem herci či loutkáři, kteří pomocí počítačového rozhraní připravují choreografii pohybů a výrazů jednotlivých postav. Nyní měli nad chováním svých digitálních svěřenců mnohem větší kontrolu než kdykoliv předtím.
„Při vytváření digitální animace je obvyklé, že animátor pracuje s pouhou kostrou postavy a ta je tím jediným, co z ní vidí,“ vysvětluje Sayre. „To ale vzhledem ke komplexnímu vizuálnímu pojetí postav v tomto filmu nebylo akceptovatelné. Nakonec se nám podařilo naprogramovat systém, ve kterém animátoři stále pohybují kostrou, ale již vidí reakci svalové hmoty a kůže. Když pohybují s Bobem, pracují s jeho kompletní tělesnou schránkou, tedy s kostrou, svalovinou i kůží zároveň. To všechno se děje v reálném čase, což jim poskytuje mnohem lepší představu o výsledku a větší pracovní flexibilitu.“
Když byla práce na modelu Boba hotova, stala se jeho kostra předlohou pro všechny ostatní postavy filmu. „U Boba jsme se snažili dosáhnout co nejrealističtějších pohybových vlastností,“ říká vedoucí animace postav Bill Wise. „Když se nám podařilo jeho pohyby vyladit, mohli jsme kostru využít pro ostatní postavy – samozřejmě s různými změnami.“
Jedna z postav se ukázala být z hlediska zpracování svalových pohybů zvláště náročnou: Helen Parr neboli Elastigirl, která je schopná se natahovat, ohýbat a skládat do spousty různých tvarů. „Helen byla asi nepropracovanějším modelem, jaký jsme kdy udělali,“ říká Wise. „Animátoři mohli deformovat její tělo do tvaru padáku nebo natáhnout ruku jako dlouhou stuhu z masa a kostí. Christian Hoffman napsal program jménem ‚deformer‘, díky němuž s ní mohli animátoři všechny podobné kousky provádět. Tak flexibilní model ještě opravdu nikdy nikdo nevytvořil.“
Kůže a vlasy
Animátoři z Pixaru si byli vědomi také toho, že na celkovou realističnost postavy má velký vliv podoba kůže a vlasů. Při zpracování těchto detailů proto využili nových technik stínování a osvětlování kůže a také nových způsobů tvorby „digitálních“ účesů.
Kůže postav v tomto filmu je záměrně oproštěna od nejzřetelnějších nedokonalostí skutečné lidské pokožky. „Brad už od začátku trval na tom, aby postavy neměly póry, pihy a míšky, ze kterých rostou vlasy – nechtěl, aby vypadaly dokonale lidsky, ale spíše trochu abstraktněji,“ vysvětluje Sayre. „Proto je textura, tvořící jejich kůži, velmi jednoduchá. Jak se ale ukázalo, udělat jednoduchou kůži a zároveň docílit toho, aby působila přirozeně, je hodně těžké. Byl to jeden z těch případů, kdy je jednoduchost… hodně složitá!“
„Přišli jsme s novou technologií, která se nazývá ‚subsurface scattering‘. Ta nám umožnila kůži prosvětlit,“ říká Bill Wise. „Když posuzujete míru realističnosti lidské postavy, hraje při tom velkou roli vnímání toho, jak její kůži proniká světlo. Příkladem může být člověk stojící před sluncem – vidíte světlo skrz jeho uši. Další dobrou ukázkou tohoto jevu je rozdíl mezi bílou nátěrovou barvou a mlékem. Od barvy se světlo pouze odrazí, ale u mléka proniká dovnitř a teprve tam se rozptýlí, podobně jako u kůže. Tento způsob prosvětlování kůže byl velmi efektivní a opravdu dodává vizuální stránce netušený rozměr. Postavy začínají být jako živé.“
Podobných technologických pokroků dosáhli filmaři také při modelování účesů. „Postavy přicházely do našeho oddělení plešaté a nahé – a opouštěly jej v luxusních róbách a s realisticky vlajícími kadeřemi,“ vysvětluje Mark Henne, vedoucí oddělení simulace oblečení a vlasů. „V počítačem animovaných filmech byla animace vlasů vždycky problémem, protože jsou na sobě v tolika vrstvách a tvoří je miliony jednotlivých vláken, která se o sebe třou a často se k sobě lepí. Účes se při pohybu hlavy nebo závanu větru rozcuchává a pak se vrací do původní podoby.“
Z hlediska vlasů byla nejnáročnější postavou Violet. Její dlouhé a rozevláté vlasy představovaly velkou kreativní výzvu, do které se v minulosti tvůrci žádného jiného digitálně animovaného filmu nepustili. Henne spolu se svým týmem vytvořil pět odlišných účesů pro různé části filmu. Každý z nich pak mohl být libovolně modifikován, aby odrážel vlivy různých prostředí, do kterých Violet zavítá – včetně deště, větru nebo stavu beztíže ve svém vlastním silovém poli.
Nakonec se vlasy Violet staly jednou z hlavních technologických předností filmu. „Její postava je hodně založena na tom, že se za svými dlouhými vlasy skrývá,“ říká Sayre. „Je to natolik podstatná součást její role, že jsme si na ní museli dát obzvláště záležet. Chvílemi jsme uvažovali, zda by nebylo jednodušší nahradit její dlouhé kadeře krátkým sestřihem, ale ona dlouhé vlasy zkrátka potřebovala a výsledek stojí za to – je to výrazný pokrok ve věrohodném zobrazení chování vlasů.“
Pokračování: Digitální animace Úžasňákových II. (oblečení, efekty)
