Marta Nováková, režisérka filmu Marta, hovoří o vzniku tohoto filmu:
Kde leží prvotní impuls ke vzniku Marty?
V létě 2000 jsme se scenáristou Janem Coufalem v rozhovoru narazili na můj budoucí absolventský film. Honza prohlásil, že by si chtěl zkusit drama. Já jsem se hned přidala, že by to mělo být něco komornějšího. Měla jsem v hlavě pořád jednu scénu: žena si povídá s mentálně postiženým mladým mužem někde ve stodole v seně. Mám alergii na seno! Honza na to, že bude válka. A já, že bude fiktivní, v bezčasí. Honza něco o scéně znásilnění, a když on znásilnění, já alespoň menstruaci: vadí mi, že se tahle záležitost ve filmech dlouho vůbec neřešila. Coby rádobylingvistka jsem si přidala ještě cizí řeč. A třešnička na dortu – hlavní roli musí hrát Petra Špalková, která mi hrála v bakalářském filmu. Takže vůbec nešlo o vnuknutí shůry nebo o nějaké životní téma, ale o prachsprostou kalkulaci.
Honza pak z těchto pochybných ingrediencí sepsal povídku. Mého mentálně postiženého mladého muže vyměnil za dospívajícího sedmnáctiletého kluka odříznutého od okolního světa, což je podle mě změna k lepšímu. Ono dospívání je vlastně také takové postižení, i když se s ním člověk časem vyrovná… Scénář jsme pak zkoušeli psát ve dvou, ale nešlo to. Nakonec psal Honza a já jsem opoznámkovávala výsledek s tím, že mám právo veta. Honza fabuloval, zatímco já jsem přidávala motivy prolínající se celým filmem, tvarovala si postavy a také přidávala sentimentální dialogy a scény, které mi pak Honza nemilosrdně vyhazoval. Spolupráce to byla intenzivní, ale nebyli jsme schopní shodnout se na zásadních věcech jako je např. doba – Honza chtěl první světovou válku, já ono bezčasí – nebo odpověď na otázku, kdo vlastně střílel. Každý tvrdíme něco jiného, což mi ovšem vyhovuje, protože o možnost různých interpretací jsem se snažila už při vytváření Martiny postavy, respektive při režírování Petry Špalkové.
Proč se hlavní postava jmenuje stejně jako režisérka? A proč se film jmenuje podle ní, když se v režijní explikaci píše, že hlavní pozornost se upíná na Marka?
S názvem přišel Honza, i když byl původně jen pracovní. Při psaní povídky mi volal, že se film bude jmenovat podle hlavní hrdinky, a ta že se bude jmenovat… Hned jsem mu samozřejmě vynadala. To, že se název už neměnil, je důsledkem naší naprosté neschopnosti vymyslet něco lepšího. Padaly návrhy jako V pasti nebo Pach krve… Jenže Marta je hybatelkou děje. Ona zásadně změní životy otce a Marka, kolem ní se všechno točí a díky její přítomnosti můžeme pozorovat jakousi Markovu proměnu, snad zrání. Ona je tou iniciátorkou. S krásným nápadem na interpretaci názvu přišla spolupracovnice Anna Ryndová, kterou napadlo, jestli Marta není ženská podoba jména boha války Marta, ale tahle domněnka se bohužel nepotvrdila.
Kdo tě při vzniku Marty vedl?
Za čtyři roky, o prvotního nápadu až po natáčení, jsme napsali dvanáct verzí scénáře. Honza všechny konzultoval na své katedře scenáristiky s panem Jaroslavem Vančou, já zase na katedře režie se svým novým ročníkovým vedoucím Karlem Kachyňou. I přes své stáří a občas se projevující senilitu se neuvěřitelně přesně orientoval v jednotlivých verzích scénáře, měl zajímavé historky vztahující se k tématu (např. na situaci, kdy si zvíře chycené do pasti raději ukouše vlastní nohu, než aby čekalo na smrt) a dokonce mě přiměl natáčet na video, což mě velmi překvapilo. Je zajímavé, jak ty naše úctyhodné filmové veterány stále lákají nové technologie a jak s nimi novátorsky pracují – mám na mysli třeba Jana Němce nebo Věru Chytilovou. Je mi velmi líto, že se pan Kachyňa nedožil premiéry.
Už od mých studií na Filmové škole ve Zlíně čte všechny mé scénáře dramaturg Jan Gogola starší. A opět, ač důstojný to kmet, i on mě nutil do videa! Tady je na místě jeden malý poznatek. Není důležité na co točíš, ale co chceš říci! Ve scénáři se ta látka zdála být velmi „filmová“, ale postupem času jsem se začala přiklánět k použití videa, které je oproti filmovému materiálu „svobodnější“ – z hlediska ekonomického, psychického i manipulačního. Jako bych se potřebovala odlišit od akademičtěji natočených filmů s podobnou tematikou (Kráva, Kočár do Vídně, Zánik samoty Berhof) a video mi s tím mohlo paradoxně pomoci. Člověk se mu musí lehce přizpůsobit, ale byla to velká výzva a rozhodně svého rozhodnutí točit na video nelituji.
Později jsem se zapsala do dílny Saši Gedeona a Marka Boudy. Oba pánové viděli všechny střihové verze od té první, dvouhodinové, přes „verzi teror“ až po konečný sestřih. Jedna návštěva Saši Gedeon ve střižně mi dala víc, než první tři roky studia na FAMU. Velmi cenné pro mě byly i připomínky pana režiséra Petra Weigla, který krátce působil na FAMU a pod jehož vedením jsem natočila nesmrtelný videoklip k písni Ally Pugačevové.
Nechala ses v Martě inspirovat konkrétně nějakými filmy nebo jinými uměleckými díly?
Mluvíme-li o filmu Marta jako o celku (jak jinak), tak si myslím, že ne… Alespoň si žádnou inspiraci neuvědomuji, ovšem budeme-li hovořit o jednotlivých scénách, situacích, tam určitou inspiraci připouštím, ba dokonce se k ní hrdě hlásím! Tak například, při práci nad scénou, ve které Marek najde Martu, jsem myslela na jednu z úvodních scén Markety Lazarové, v níž Jednoručka (snad) pozoruje projíždějící Němce, které pak přepadne. Ta scéna je samozřejmě úplně jiná a já jsem si ji ani nepustila pro osvěžení paměti, ale mám z ní zafixovanou tu trávu, přes niž jsou točeny téměř všechny záběry… V Martě je to také jinak, resp. nejde o nějakou citaci, jen jsem prostě na tu Vláčilovu scénu myslela (aniž bych se ji snažila napodobit) a to je myslím také inspirace.
V Martě se vyskytují i přímé citace z různých filmů, ale jsou tam jen pro mé potěšení. Když jsem ovšem vysvětlovala spolupracovníkům, jak by měl film vypadat vizuálně, jak si představuji to bezčasí, letecké záběry a podobně, bylo nejlepší použít konkrétní příklady z konkrétního filmu. Takže padaly názvy jako Adelhaid (kvůli zemitým barvám), Stalker (kvůli bezčasí – nejtěžší bylo přesvědčit Coufala, že mi nejde o žádné historické retro, a že i když k tomu příběh svádí, může se klidně odehrávat třeba až za deset let), Den sedmý, osmá noc (kvůli funkci pohledů z ptačí perspektivy – já sama nevím, co to přesně je, důležité je, že snad působí zneklidňujícím způsobem a přinejmenším vybízejí k přemýšlení o nich).
Zánik samoty Berhof, jen proto, že je to výborný film, ani nevím, co jsem na něm chtěla demonstrovat, prostě jsem chtěla, aby ho mí spolupracovníci viděli!
Jakým způsobem vznikl fiktivní jazyk, kterým mluví Marta a částečně otec?
Spolupracovala jsem s ruským lektorem z FF UK Iljou Lemeškinem. Působí na rusistice, kterou už snad konečně v lednu 2007 absolvuji. Je Rus, ale zároveň vystudoval litevštinu. Ta řeč je proto směsí ruštiny, litevštiny, latiny, slovinštiny a jazykových nesmyslů. Ovšem pozor, musela jsem vymyslet celou gramatiku, skloňovat, časovat slovesa a s Petrou Špalkovou jsme dokonce napsaly texty k neexistujícím lidovým písním, ke kterým Petra složila i melodie.
S Petrou Špalkovou jste pro roli Marty s Janem Coufalem počítali od začátku. Jak probíhalo obsazování dalších dvou rolí?
Zdlouhavě. Měla jsem několik tipů na představitele otce, ale byly to samé známé tváře, což se mi nehodilo. Třeba v českém filmu Postel fungovalo obsazení mediálně neznámých herců výtečně: mnohem intenzivněji pak vnímáte příběh a snadněji mu uvěříte. Na Jana Novotného mě upozornila Petra Špalková, za což se jí budu do smrti klanět. A on mi zase doporučil několik svých studentů z pražské konzervatoře, mezi kterými zazářil Vojta Štěpánek.
Podle čeho jste budovali bezčasí, které ve filmu panuje?
Nechtěla jsem točit historický film. Musíte se podřizovat historickým faktům, dobovým reáliím… V Martě je válka něco obecného, stav ohrožení, nebezpečí, smrti, vyhrocená situace. Navíc mám ráda, když si mohu vymyslet svůj vlastní svět s vlastními pravidly, zde s vlastním jazykem a válečným konfliktem. Není to jednoduché, i bezčasí musí mít řád, logiku, dokonce i své reálie.
Jak se Marta financovala?
Vzhledem k současné situaci v oblasti podpory české kinematografie, tedy nekoncepčnosti ve financování i v dramaturgii a téměř nulové podpoře státu, to má mladý debutant velmi těžké. Marta je ale hlavně absolventský, rozuměj školní film, což byla někdy výhoda, jindy naopak břemeno. Jako studenti FAMU jsme dostávali různé slevy, ale potenciální sponzoři se na druhou stranu přirozeně zalekli nejistého výsledku. Rozpočet Marty byl na české poměry směšný – necelé čtyři miliony korun. Výrazně ho snížila skutečnost, že téměř všichni členové štábu včetně herců pracovali zadarmo! Obrovskou výhodou bylo samozřejmě technické zázemí Studia FAMU a přidělené peníze na absolventský film. Po natočení jsme konečně dostali i grant ministerstva kultury na dokončovací práce. A samozřejmě platilo, že co si neuděláš sám, to nemáš. Takhle jsem se i proti své vůli stala producentkou. Člověk volá do všech možných automobilek a jiných nadnárodních i národních firem, kde vás po vyslovení žádosti ani nepřepojí ke kompetentní osobě a s úsměvem vás odpálkují. Někdy je to velmi ponižující, ale jiná cesta zatím není. Výrazně pomohli i rodiče a kontokorent v bance – ach ty úroky…
Nastal moment, kdy jsi to chtěla v zoufalství celé stornovat a utéct do lesů?
Samozřejmě, že si člověk občas (jednou!) poplakal nad svým údělem v pronajatém pokoji po stresuplném natáčecím dnu. Nešlo ani o fyzickou zátěž, která byla nesmírná (zima, šestatřiceti hodinové směny, nedostatek spánku), tu jsem snášela kupodivu dobře, dokonce se neozvala žádná z mých chorob a to dokonce i alergie téměř na všechno, navzdory prašnému prostředí, natáčení v přírodě a dokonce i v seně! S psychikou to bylo mnohem horší, ale to je asi normální. Deziluze se dostavovala spíše ve fázi postprodukce, kdy má člověk pocit, že co si neudělá sám, nemá. Film podle mě není kolektivní dílo, ale zcela určitě je to kolektivní práce a stačí, když vypadne jeden článek a zdrží se nebo dokonce zmaří práce ostatních. Úplně souhlasím s poznámkou mnohých zahraničních odborníků, kteří sem jezdí pracovat: Češi umějí výborně řešit krizové situace, ale neumějí jim předcházet! A to je někdy dost vyčerpávající.
Film Marta mi ale mnohem více dal, než vzal! Měla jsem možnost pracovat s vynikajícími lidmi, kteří tento film vzali za svůj, a to pro mě znamenalo mnohem víc, než kdyby pracovali sice bezchybně, ale tak nějak bez srdce. Tito lidé by mi ani nedovolili práci stornovat. A do lesů neutíkám, neb se bojím divočáků (byli všude kolem)!
Využívám této příležitosti k poděkování všem svým spolupracovníkům (herci, štáb, koproducenti, sponzoři atd.), kteří se mnou bez nároku na honorář absolvovali všechna trápení, spojená se vznikem našeho filmu. A samozřejmě poděkování rodičům – za to, že mě stále ještě živí a podporují v tak nesmyslné činnosti, jako je natáčení filmů v České republice. Tož ale někdo to dělat musí!
Tvojí tvorbou se táhne motiv pudovosti, animálnosti, smyslovosti, krutosti. Myslíš, že v tom hraje roli to, že jsi z Moravy a z nevelkého města?
Aha, to dělají ta zvířata v mých filmech! Nevím, to je asi náhoda. Spíš v nich vidím jiné jednotící prvky. Osamělí hrdinové jako outsideři s velkou fantazií a svým vlastním světem, soucit a ztotožnění se s nimi, nostalgie… Jsem tak trochu sentimentální a možná tuhle „slabost“ vyvažuji právě tou pudovostí, animálností, smyslovostí. To, že su děvčica z Jihu v tom nehraje žádnou roli. Devět let žiji v Praze, pravidelně tam k nám do Dubňan dojíždím, až z toho mám zmatek a nevím, kam patřím.
Pro jaké publikum myslíš, že se Marta hodí?
To je dobrá otázka! Já se totiž bojím, aby nebyl vnímán jako nějaký nezávislý, artový. Film sice vznikal zcela netradičně, nebude mít masovou propagaci a aniž bych posuzovala kvalitu, myslím, že se ve smyslu tématu a zpracování tak trochu vymyká současné tvorbě. Ale to by nemělo diváky odrazovat! Ano, není to zábavný film, neútočí na první signální, naopak nutí diváky přemýšlet, ale to snad nemůže být handicap. Takže si myslím, že by mohl oslovit všechny přemýšlivé a vnímavé lidi.
Pro srovnání si můžete přečíst rozhovor s Martou Novákovou z roku 2001.
