Absolventský snímek Marta režisérky Marty Novákové je ukázkou přístupu, který se v současné kinematografii vyskytuje jen zřídka a kupodivu je ho jako šafránu i mezi školními pracemi FAMU. Píši kupodivu, protože konsistentní, homogenní drama s minimem postav a maximem energie vložené do základní dramatické situace by se zdálo být ke školním záměrům jako stvořené. Řídkost výskytu tohoto narativního útvaru můžeme připsat obtížnosti, jaká se vztahuje k jeho úspěšnému zpracování, zvláště pak na větší časové ploše – což je právě případ této práce. Tři herci pohybující se víceméně v jednom prostředí v uzavřeném lineárním časovém oblouku zde sehrávají filmové drama na půdorysu, jenž není až tak neobvyklý. Rodinnou situaci, značně bezútěšnou protne bezútěšnost „vyššího řádu“ – totiž válka. Ve své konkrétnosti je však zápletka příběhu Marty jedinečná a dokonce mnohovrstevná.
Otec s dospívajícím synem žijí trvale osamotě kdesi uprostřed přírody, matka zemřela při porodu. Jednoho dne však naleznou zraněnou vojačku a rozhodnou se o ni postarat. Rozehraje se tak zvláštní trojúhelník, v němž je válka zjevně čtvrtým, téměř neviditelným leč fatálním protagonistou. Právě ona je – prostřednictvím Marty – katalyzátorem napjaté a jenom zdánlivě stabilní atmosféry, jež vládne mezi otcem a dospívajícím synem. Marta se stane lákavou pastí, v níž nakonec musí uvíznout ten nejnevinnější.
Marta sama je v začátku příběhu pastí chycena a zle poraněna. Jsou to však nakonec oba muži, kteří v pasti jejího kouzla uvíznou, oni jsou situací uloveni, kdežto Marta jediná vyvázne právě proto, že nepodlehne tomu lidskému ani ženskému, co je v ní především markem vyzýváno, a zůstane do poslední chvíle ve válce pravověrným vojákem.
Spoluautorka scénáře a režisérka črtá své postavy v jemných konturách a nenechá přespříliš zaznít jejich ambivalenci. Nepsychologie její režie i výrazové prostředky jsou prosté, účinně strohé. Čirost formy konvenuje s rafinovanou prostotou námětu. Suverenita neokázalého filmového vyjadřování i vedení dobře vybraných herců je potěšující. Přesto tu poněkud chybí překvapení, a to ani ne ve fabulaci samotného vyprávění, jako spíš v jednání figur v jednotlivých fázích děje.
Týká se to především a právě samotné Marty, která má vznikající dilema: zda zůstat do posledního dechu vojačkou, či být také přemožena pastí svého lidství – až přespříliš vyjasněné. Rovněž vztah otce se synem je poněkud schematizován a chybí mu občas jemnější a proto kladné plochy. Všeobecněji řečeno: paradoxnost a nejednoznačnost dramatické situace by mohla být vytěžená ve prospěch působivějších a pestřejších fazet v líčení postav i situací. Samy postavy by se mohly začít chovat překvapivě a paradoxně pro diváka a nakonec i pro sebe samé - jako je tomu např. V minimalistické Kachyňově psychobaladě Kočár do Vídně.
Nicméně tato poznámka není kritikou, spíše jen malou úvahou a zpětným podnětem k jinak vytříbené a zralé práci Marty Novákové, jíž považuji za vysoce nadprůměrnou.
Saša Gedeon
červen 2005
