Rosemary má děťátko (Rosemary‘s Baby)

- Téma autor: red

New York 1965. Mladí manželé Rosemary a Guy Woodhousovi si koupí čtyřpokojový byt v bílém hranatém mrakodrapu na První avenue v městské části Bramford

New York 1965. Mladí manželé Rosemary a Guy Woodhousovi si koupí čtyřpokojový byt v bílém hranatém mrakodrapu na První avenue v městské části Bramford. Jejich přítel Hutch je sice upozorní na temnou minulost onoho místa, kde se v minulosti sdružovali lidé holdující černé magii, ale to je neodradí od toho, aby se vzdali získaného komfortu. Současně se zabydlováním se seznámí s postaršími sousedy Castevetovými, kteří jsou příjemnými společníky i rádci jejich nové domácnosti. Návštěvy mezi nimi naberou na intenzitě poté, co Rosemary zjistí, že je těhotná. Obstarají ji vyhlášeného lékaře a Minnie Castevetová dohlíží na správnou výživu: denně jí připravuje koktejl. Rosemary se však necítí nejlépe, dokonce se zdá, že zdravotní problémy nastaly už v době početí. Jednu noc měla sen, v němž byla znásilněna podivným netvorem. Sousedé i se svými přáteli jsou stále neodbytnější, až začne mít hrdinka obavy. Nejen o sebe, ale především o nenarozené dítě.

Když film Rosemary má děťátko přišel roku 1968 do kin, setkal se s velkým diváckým a kritickým ohlasem. Tehdejší veřejnost nebyla ještě zvyklá na příběhy o vládci temnot Satanovi, který se později doslova zabydlel na stříbrném plátně. Svědčí o tom alespoň tituly jako Vymítač ďábla (1973) Williama Friedkina, Přichází Satan! (1976) Richarda Donnera či s komediální nadsázkou vyprávěné Čarodějky z Eastwicku (1987) George Millera. Rosemary se svým děťátkem stojí v samých základech této dlouhé řady hororů; od mnohých z nich se však liší tím, jak málo stačila zestárnout. Jedním z důvodů je stejnojmenná literární předloha Iry Levina (1967, česky 1976), podle které režisér Roman Polanski napsal výborný scénář, a žánrový přesah filmu. Rosemary má děťátko nemusí být jen psychologickým hororem, ale též podobenstvím o stavu současné civilizace, která přes svou modernost nepřestává podléhat zkázonosným deviacím.

Od málokterého z tvůrců by toto poselství vyznělo přesvědčivěji, než od Polanského, který se s touto skutečností setkal velmi záhy, a to prostřednictvím nacismu. Pocházeje s polské židovské rodiny, která na vlastní kůži zažila holocaust, poznal už jako dítě, kolik temnoty se skrývá v člověku. O její přitažlivosti vypráví v každém ze svých filmů, ať už jej natáčel v Polsku, Americe nebo Francii, která se pro něj stala druhým domovem. Není bez zajímavosti, jakým způsobem se tento "průzkum" u něj vyvíjel. Od intimních příběhu uzavřených nejčastěji v malém prostoru jednoho bytu (Hnus - 1965, Nájemník - 1976, Rosemary atd.) dospěl ve svém zatím posledním díle Pianista (2002), odehrávajícím se ve varšavském ghettu, k vystižení celé jedné epochy.

Roman Polanski nejednou ve svých filmech použil subjektivního pohledu psychicky nevyrovnaného hrdiny a ani Rosemary má děťátko není výjimkou. Titulní hrdinka od počátku vyprávění strádá a my se můžeme jen domýšlet, do jaké míry v tom hraje její sklon k neurózám a stihomanu, přísná katolická výchova a "syndrom" New Yorku, jak o něm ve své knize píše Levine, tamní rodák. Ve městě, kde lze prožít celý život, aniž byste opustili jeho hranice, mohou některá zákoutí svou gigantičností a opuštěností vyvádět člověka z rovnováhy, zvláště jedná-li se o ženu rozcitlivělou prvním těhotenstvím. Z toho důvodu nelze jednoznačně říci, jsou-li Rosemariiny obavy skutečné, či smyšlené, a film to oproti předloze více zdůraznil, čímž získal na sugestivitě.

Vedle dobře vystavěného scénáře k tomu přispívá zejména herecký výkon Mii Farrowové, která role Rosemary přinesla světovou popularitu a předurčila ji pro role křehkých, snadno zranitelných dívek. Farrowová je působivá zejména poté, co si hrdinka nechá nakrátko ostříhat vlasy. Vyniknou tím její lícní kosti a velké oči, citlivé jako seismograf, jež v souladu s bledou pokožkou vytvářejí dojem ptáčete lapeného do sítí všehoschopné satanské sekty. Jejího manžela Guye, který je zaujat více vlastní kariérou, než aby jí poskytl dostatečnou oporu, představuje John Cassavetes, herec a režisér sociálněkritických a psychologických filmů (Stíny - 1961, Tváře – 1968).

Úspěch literární předlohy a filmu Rosemary má děťátko si řekl mezi tvůrci o pokračování. Zatímco další Levinova kniha neskončila fiaskem, ovšem kvalit prvního dílu nedosahovala, televizní pokračování z roku 1976 (režie Sam O‘Steen) bylo zcela neúspěšné. Ne každý pohlédl do podvědomí tak hluboce a efektivně, aby s poznáním dokázal pracovat a vytvořit dílo, jež nám i po letech nastolí otázky po manipulovatelnosti lidských povah.

Dokina.cz nabízí nejpřehlednější program kin na českém internetu. Programy kin sledujeme nejen v Praze a Brně, ale i v dalších městech, jako jsou Ostrava, Olomouc, Hradec Králové, České Budějovice, Plzeň a na mnoha dalších místech. Stejně tak vedle nejznámějších sítí Cinema City a Cinestar přinášíme i programy menších kin po celé České republice. Náš program kin je vždy kompletní a přehledný, takže snadno zjistíte, na jaký film a do jakého kina zajít.