Temné vody jsou stejně jako Nenávist nebo oba díly amerického Kruhu hollywoodskými předělávkami japonských hororů. S Kruhem mají Temné vody společného otce, režiséra originálů Hidea Nakatu. Kuriózní je, že Temné vody jsou stejně účinné jako první americký Kruh, jakkoliv oba čerpají z jiných zdrojů: zatímco Kruh stojí na nadpřirozené zápletce a prajednoduchých motivacích, Temné vody se snaží být maximálně realistické a psychologicky věrohodné.
I když totiž Temné vody využívají hororové propriety jako strašidelný dům nebo ducha malé holčičky, jsou natočené tak, že se mohly klidně odehrát jen v hlavě hlavní hrdinky - podobně jako satanský thriller Rosemary má děťátko. Hodí se i srovnání s dalším Polanského thrillerem - Hnusem, kde se rovněž kombinuje klaustrofobická atmosféra jednoho bytu s narušenou psychikou ústřední postavy.
Hrdinkou Temných vod je těžce zkoušená mladá žena jménem Dahlia, která se snaží začít nový život. Aby nad bývalým manželem vyhrála spor o péči o jejich jedinou dcerku Ceci, musí dokázat, že umí stát na vlastních nohou - a to znamená najít nové bydlení, dobrou školu, práci a hlavně ztracenou rovnováhu, protože Dahlia si z vlastního dětství s matkou-alkoholičkou odnesla nejednu jizvu na duši. Věci však jdou od desíti k pěti, protože jediný byt, který si může dovolit, je plesnivý krcálek v paneláku uprostřed šedivého sídliště, kam pořád zatéká. K existenčním potížím a zápasu o dceru se pod tlakem okolností přidá ještě boj o zdravý rozum, v němž Dahlia nemá žádného spojence.
Nejlepším partnerem režiséra Waltera Sallese (Motocyklové deníky, Hlavní nádraží) je představitelka Dahlii Jennifer Connellyová, která se do postav utrápených mladých žen vyprofilovala ve filmech jako Dům z písku a mlhy nebo Rekviem za sen. Zatímco méně zkušená herečka by v Temných vodách sklouzla k manýře nebo k jednotvárnosti, Connellyová umí na minimálním prostoru mezi ubitým výrazem, migrenózní grimasou a okamžiky prchavého uvolnění najít každou nuanci mimiky. Zdatně jí sekundují vedlejší postavy: úlisný domácí Murray (John C. Reilly), nerudný správce Veeck (Pete Postlethwaite) a záhadný právník Platzer (chameleonský Tim Roth). Každý z nich si nese ve tváři ušmudlanost všedního dne a každý z nich pootevře dveře do svého životního příběhu, což z nich dělá nesmírně realistické typy. Autenticitu ještě zvyšují dokumentaristické prostřihy na ohavné sídliště a pečlivě odpozorované situace, jež mohou člověka potkat při jednání s neochotnými lidmi nebo službami.
Tato až banální sociálně-kritická historka nabere sílu v kombinaci s příběhem holčičky Nataši, která v témže domě donedávna bydlela. Všechno to může být náhoda i působení nadpřirozených sil, ale Ceci má najednou neviditelnou kamarádku s jejím jménem, po domě se porůznu objevuje Natašina aktovka, do Dahliina bytu pořád teče a největší hrůzu může vzbudit pohled do tváře malé holčičky... Jakkoliv si Salles dává záležet, aby se všechny momenty filmu daly vysvětlit rozumem, uvaří z téže vody i jímavou baladu nečekané žánrové čistoty. Její velké sólo přijde v závěru, kdy po racionálním rozuzlení nastoupí ještě strhující hororové finále podle pohádkových pravidel: když už porušení pravidel nelze potrestat, musí se aspoň vykoupit.
A i když Temné vody sedí na dvou židlích, jejich základní kvalitu představuje paradoxně integrita, s jakou drží pohromadě. Všechno od detailů typu dětské říkanky přes formální preciznost (depresivní interiéry, nápadité kamerové úhly, Badalamentiho tklivá hudba) až po celou kinematografickou koncepci vody coby živlu, jenž je podobně jako film bránou k jiné dimenzi vnímání, zde vytváří dokonale uzavřený celek. Může jej narušit jediná věc: pokus o další díl.
