Rosemary má děťátko (Rosemary’s Baby) je prvním hollywoodským filmem Romana Polanskiho (Nůž ve vodě, Devátá brána, Pianista) a zároveň jedním z nejslavnějších horrorů vůbec. A to tu nejsou žádná strašidla, žádný jekot, žádné velké speciální efekty. Hrůza zde přichází pomalu a přitom stále, nesmlouvavě jako stoupající voda.
Polanski měl původně točit lyžařskou záležitost Downhill Racer, neboť sám je do lyžování fanda.
Filmová práva k Rosemary, románu Iry Levina, zatím držel producent William Castle, pověstný režií béčkových horrorů. Takového režiséra ale nechtěl Robert Evans z Paramountu, a tak knihu podstrčil Polanskimu. Polanski dílo přečetl během jediné noci a byl nadšený. Downhill Racer spadl do klína Michaelu Ritchiemu.Začíná to jako soap-opera. Herec Guy Woodhouse (režisér John Cassavetes) a jeho žena Rosemary (Mia Farrow) se stěhují do bytu v obrovském neogotickém činžáku The Bramford. Ve skutečnosti jde o slavnou The Dakota Building na Manhattanu, ve které žil a zemřel John Lennon z The Beatles, podle jejichž písně „Helter Skelter“ pojmenoval Charles Manson a jeho sekta svou mordýřskou „odysseu“, během níž v roce 1969 zavraždili i tehdejší Polanskiho manželku Sharon Tateovou. Ha.
Woodhouseovi se zatím rychle seznámí se starými sousedy. Castevetovi jsou tak milí, až jsou vlezlí. Guy před nimi varuje, ale Rosemary přijme pozvání na večeři. Paradoxně je to pak Guy, kdo s nimi začne péct, zatímco Rosemary bude pykat za svou prvotní otevřenost.Po slunném úvodu režíruje Polanski Rosemary první půlhodinu spíš jako drama manželského vztahu, než nějaký hrůzyplný dryák. Guyovi se nedaří sehnat dobré role a pořád se před svou ženou kaje, ačkoli nějakou velkou hádku divák neuvidí. V bytě přesto vzniká stísňující atmosféra. Rosemary je dosud plná elánu, zařizuje byt a chtěla by dítě.
A pak, po 45 minutách, přijde blesk. Během noci, ve které by mohla otěhotnět, přepadnou Rosemary děsuplné sny, ve kterých sousedé i Guy vystupují jako členové satanistické sekty. Druhý den se Rosemary probudí se škrábanci na bocích…
A Guy má najednou má práci a slávu. Rosemary chřadne, do těhotenství se jí vehementně plete Minnie Castevetová a Rosemary si brzy uvědomí, že tu něco nehraje a snaží se rozluštit, o co jde. Zatím děcko v jejím břiše roste a svíravá smyčka ďábelského spiknutí se stahuje…Polanski ovládá plátno spolehlivě. Postavy snímá většinou ze ¾, někdy zezadu. Obrazy jako první večeře v novém bytě, fáze Rosemaryininy úzkosti, či celých posledních 20 minut jsou geniální (a ten zbytek taky). Když potřebuje Polanski přitlačit, udělá to střihem a kompozicí záběru (prchající Rosemary telefonuje z budky, o jejíž dveře se v pozadí suverénně opře jakýsi rozložitý chlapík). Přitom dialogy tu nejsou vycpávkou, ale svými drobnými kontrapunkty prohlubují figury.
Rosemary Mii Farrowové je ohromující. Křehká, inteligentní, přirozená v každé možné situaci- od laškovného pochichtávání k vystíhovanému uzlíku nervů a odtud k odhodlání mstít se. Její sólové etudy berou dech. O obraz dál v masové scéně dokáže být zase úplně neviditelná. Farrow je v Rosemary neuvěřitelná a za roli dostala Oscara.
John Cassavetes, sám řežisér, prochází v roli Guye pozoruhodnou změnou od pozorného manžela ve studeného slizáka až k momentu, kdy si tiše uvědomuje svojí vinu.
Vedlejší role Polanski obsadil starou gardou hollywoodských herců, mezi kterými exceluje Ruth Gordon jako Minnie Castavetová.
Skvěle vybranou budovu doplňují účelně postavené interiéry. Za pozornost stojí Polanskiho práce s hudbou, zvuky a především s tikotem hodin. Od prvních scén ho v Rosemaryině bytě vnímáme jako obvyklý ruch, ale v pozdních sekvencích stejný zvuk sám brilantně hustí náladu a připomíná, že času je zatraceně málo.
