Režisér Brad Bird vtělil do své nové pixarovky téma, které se objevuje už v jeho předcházejícím filmu Úžasňákovi, totiž střet výjimečného nadaného jedince s konzervativní průměrnou masou, která si nevidí dál než na špičku nosu. Okolí se je snaží vtěsnat do úzkoprsé škatulky, ačkoliv jejich specifický talent je předurčuje k velkým činům. V případě Ratatouille je hlavním hrdinou mladý krysí sameček Remy, jenž na rozdíl od svého početného příbuzenstva nechce přijmout úděl opovrhovaného žrouta shnilotin.
Naopak: jeho láska k dobrému jídlu v něm vzbudí touhu stát se kuchařem v pětihvězdičkové restauraci. Tedy v prostředí, kde je krysa považována za nepřítele a už sama její přítomnost restaurant znehodnocuje. Remymu se na nepřátelském území naštěstí podaří najít lidského spojence – osmnáctiletého mladíčka Linguiniho, jež sem právě nastoupil v bezvýznamné funkci odnašeče smetí. A když ti dva spojí své síly, vznikne skutečná kuchařská legenda.
V postavě Remyho režisér Bird vytvořil pozoruhodného vnitřně rozpolceného hrdinu: vzhlíží k umění špičkových šéfkuchařů a touží se stát jedním z nich, své krysí podstaty se ovšem zbavit nemůže. Ostatně – jeho rodinný krysí „klan“ se v pravý čas vynoří z pařížských stok, aby mu připomněl, odkud pochází. Lidský parťák Linguini je paradoxně bytost mnohem jednodušší a snadno ovladatelná. Což se projevuje mimo jiné i tím, že Remy ho v klíčových scénách při vaření doslova vodí jako loutku (skryt pod kuchtíkovou čepicí).
Také „lidská“ milostná zápletka působí ve srovnání s Remyho příběhem poněkud fádně, byť musíme Pixaru připsat body za nekonvenčnost. Linguiniho půvabný protějšek, zkušená a rázná kuchařka Colette, už si stihla vydobýt v mužském světě špičkového vaření své místo a tudíž musí být nejméně o šest či sedm let starší.
Z vedlejších postav zaujme zejména ani ne metr vysoký, zlobně cholerický šéfkuchař Skinner coby hlavní padouch. A ještě víc pak zahořklý jídelní kritik Anton Ego – „příliš hubený na někoho, kdo má rád jídlo,“ jak o něm poznamená Remy. Ego, který se už léta vyžívá v sarkastickém likvidování dobré pověsti restaurací, prožije ve finále filmu doslova gurmánské prozření a Remyho pochoutka (která propůjčila svůj název celému filmu) z něj udělá lepšího člověka…
Po výtvarné stránce se Ratatouille od většiny současné i klasické animované produkce výrazně liší tím, že se obejde bez křiklavých barev. Celý film je laděný ve vkusně uměřených odstínech hnědé, šedé a tmavomodré. Už proto, že se odehrává převážně ve stokách, v nočních městských exteriérech a v kuchyni, jejímž nejvýraznějším barevným akcentem je vyleštěné měděné nádobí.
Další vizuální odchylkou od stávajících trendů jsou krysy, které v podání pixarovských animátorů vypadají jako krysy skutečné (nejsou to malí lidé s hnědými čumáčky jako ve filmu Spláchnutej). Příliš tradiční není ani samotné kuchyňské prostředí, byť mezi hranými filmy můžeme v posledních letech pozorovat vzestup labužnického žánru (ve filmech Bokovka, Dobrý ročník či Koření života je dobré jídlo a pití stejně důležité jako dialogy či herecké výkony).
Filmem Ratatouille se Pixaru podařilo vybočit z proudu rodinných animovaných filmů, jejichž prototypem se před lety stal Shrek, filmů s dětinským příběhem, v nichž se do úst zvířecích hrdinů vkládají vtipné hlášky a popkulturní odkazy pro pobavení dospělých. Ratatouille namísto toho nabízí v prvotřídním vizuálním obalu příběh, který nepodceňuje inteligenci svých diváků.
