Miles Raymond (Paul Giamatti) je středoškolským učitelem angličtiny, neúspěšným spisovatelem a milovníkem vína, který se už dva roky patlá v nevysvětleném smutku z rozvodu. Giamatti dává Milese s dává s roztržitostí a bezmocnou upoceností, kterých jsme od tohoto nezaměnitelného komika byli svědky už v dobře přijaté komedii American Splendor a v úvodu Bokovky jde o stoprocentní způsob, jak hrdinu divákovi „ohřát“.
Ještě, když si na cestě za starým kamarádem Jackem (Thomas Haden Church) objednává špenátový croissant tak se zdá, že Miles není úplně ztracený případ… u scény s dortem už protřelejší divák zbystří, ale to už jeho pozornost upoutá Jack. Vysoký, opálený a veskrze ležérní chlapík, který by mohl z fleku doplnit plážovou partu Mitche Buchannona. Jack se příští víkend žení a Milese si vybral za svědka.
U téhle příležitosti má Miles pro Jacka speciální dar: bere jej na týdenní pánskou jízdu po vyhlášených kalifornských vinicích, kde ho doufá o vínu něco naučit. Jack na oplátku Milesovi slibuje, že mu sežene ženskou.Hrdinové brzy narazí na servírku a skrytou vysokoškolačku Mayu (Virginia Madsen, sestra Michaela Madsena), která Milese už roky obdivuje a na její divokou kamarádku Stephanie (Sandra Oh), které zase na první pohled imponuje Jack.
Problém je, že Miles se ženských ostýchá jako moucha mucholapky a tím neodvratně ztěžuje srandu Jackovi, který si chce užít, co to jde. Miles se navíc začne stylizovat do jakéhosi univerzálního svědomí a Jacka nabádá, aby záletů nechal a konflikt mezi oběma hrdiny je na spadnutí.
Paul Giamatti je v allenovském sebezpochybňování jako doma a v momentech, jakými je vybroušené sdělování rozmanité chuti vína, zasluhuje potlesk na otevřené scéně. Giamattiho charisma přitom není z nejvyšších, navíc Miles je prost téměř všeho sexappealu, a tak bylo třeba najít Jacka, který bude sice dostatečně živočišný, ale zároveň Milese neodsoudí do hnědky plátna. Výběrem nepříliš známého Churche se to režisérovi podařilo.Ženské party kopírují základní charakteristiky partů mužských. Virginia Madsen má několik dobrých intenzivních scén, na Sandru Oh zbyly spíš humorně zvýrazněné výstupy.
Kromě obsazení se tvůrcům Bokovky povedl i rozjezd celé komedie. Formují ho jasná expozice a precizně rozdělené charaktery. Postupně se ale ukazuje, že režisér se nechce zatěžovat budováním silnějších figur a chybějící hloubku zejména ve druhé polovině nahrazuje dětskou naivitou. Hranici vkusu vymezuje noční dialog Milese a Mayi na verandě. Je to velmi intimní scéna, asi nejlepší, která v Bokovce je a rozhodně nejvypjatější. S rozbřeskem následuje ostrý sešup a doporučuji okamžitou změnu sálu. Zamilovanost, kterou prožívá Jack, je v jeho věku spíš smutná, než humorná a Milesovo monotónní zapšklé kňourání je zcela nesnesitelné.
Kameraman Phedon Papamichael (Insomnia, Půlnoční míle (Moonlight Mile), Million Dollar Hotel) má nepochybně cit pro vnímání rozličných atmosfér krajiny. V Bokovce má na výběr prosluněné vinohrady a -ehm- prosluněné vinohrady.Payne se nestydí žádat po něm detaily na ruku hladící nateklé hrozny (to když hrdina myslí na vnady vysněné ženy), či dlaň hladící za jízdy vlny větru. Za montáž „rurální pohody“ by se nemusela stydět jakákoli reklama na rostlinné máslo.
K tomu se z beden linou nekonečné žvýkačkové melodie hotelové kapely, která si asi spletla nahrávací studio. Tahle hudební pasta svou očividnou nepřípadností kandiduje na nejhorší soundtrack roku.
Čím blíže konci, tím více pak Payneova Bokovka připomíná levné americké víno, jehož jediná chuť a vůně je svým způsobem nakažlivá, postrádá však komplikovanější a venkoncem živější tóny.
