Hodně slavných filmů jsme mohli spatřit s velkým zpožděním, často v době, kdy byl jejich přínos již rozmělňován v nápodobách. Jen některá díla dosáhla oné dokonalosti a neopakovatelnosti stylu, že znějí stejně mohutně jako kdysi. Plechový bubínek (1979) mezi ně určitě patří. Třebaže od jeho celosvětového triumfu uplynulo již celé čtvrtstoletí, stále dokládá, že je možné spojit diváckou atraktivitu s nejvyššímu uměleckými ambicemi.
Plechový bubínek poslouží jako příklad toho, jak přistupovat k adaptaci knihy tak, aby nevznikla pouhá pasivní ilustrace původního textu. To, co spisovatel Günter Grass postihl slovy, převádí režisér Volker Schlöndorff (s pomocí Jeana-Clauda Carrièra a Franze Seitze) s plným významovým souzněním do řeči obrazů. Zachovává rozměr podobenství a věrně zpodobňuje prostředí Gdaňsku, kde se v první půli našeho století prolíná několikero národností - Poláci, Němci, Kašubové, Židé - a kde lidé žijí ve smíru, dokud se někteří nepřikloní k ideji, že právě oni jsou lepší a že právě jim přísluší rozhodovat o ostatních.
Příběh spojuje v zásadě tragický politický vývoj s bizarně groteskními výjevy rodinného charakteru, které vytvářejí svéráznou, avšak účinnou protiváhu. Vzmáhající se tlak nacismu režisér dokumentuje několika osamostatňujícími se epizodami: vedle tragického osudu jednoho židovského obchodníčka (Charles Aznavour) je to především zoufalá obrana polské pošty před útočícími Němci, kde strhává pozornost famózní výkon Daniela Olbrychského.
Ústřední postavou vyprávění je ovšem malý Oskar (David Bennett), chlapec, jenž na protest vůči pokrytectví dospělých záměrně spadl do sklepa s přáním, aby přestal růst, a jeho prosba se skutečně naplnila. Nadále si uchovává dětské vzezření i dětskou mysl, třebaže dospívá a může si s důvěrou myslet, že se stal také otcem. Celým příběhem prochází jako katalyzátor dění, aniž mu můžeme přisoudit výraznější cílený program. Chová se jako nezúčastněný pozorovatel, jenž veškerou aktivitu váže až se mstivou zaujatostí výhradně k bíločervenému bubínku.
Tím lze vysvětlit jak groteskní výjevy, kdy svým bubnováním zcela zničí pompézní nacistickou slavnost, jejíž účastníci se začnou pohupovat do rytmu Straussova valčíku, tak tragické scény na gdaňské poště - Oskar nevnímá rachot střelby a požaduje jediné: krásný bubínek umístěný na nejvyšší polici. Oskar nepřemýšlí o svých činech, zosobňuje svého druhu podvědomou destrukci, byť v některých okamžicích - zejména ve vztahu k otci, jehož představuje Mario Adorf, ale také při prosazování svých požadavků křikem, kterým dokáže tříštit sklo - zřetelně vyjevuje pomstychtivost.
Plechový bubínek útočí na divákovu vnímavost jako rozbouřený živel. Svou výpověď splétá z množství drobných praménků, které se prolínají a slévají do stále mohutnějšího proudu, odkazujíce na časovou neuzavřenost. Oskar začíná vyprávět o dějích daleko předcházejících jeho narození a příběh ústí v těsně poválečném rozvratu, z něhož se vyděluje jen venkovská zemitost, která jakoby celý film rámuje. Lidé spjatí s půdou - jako Oskarova babička - přežijí jakoukoli pohromu. Tato elegická idea, vnášející do rozbouřených vášní a nenávistí ostrůvek smíru a vyrovnanosti, tvoří sice spodní, nicméně stále přítomnou významovou vrstvu.
Režisér natočil dílo, které se vzpírá jednoznačnému výkladu, provokuje svou neuchopitelností i mísením vážnosti s komikou. Neváhá začlenit šokující výjevy (nejen erotického rázu, ale povznášející pocity určitě nezanechá ani scéna výlovu úhořů, chytaných do odříznuté koňské hlavy), akcentuje Oskarovo nevědomí jako příznak nevinnosti v bezmála biblickém rozměru. Úchvatné je vizuální zpodobnění (Igor Luther), i hudební doprovod, který složil Maurice Jarre, se vryje do paměti. Plechový bubínek spadá mezi suverénní umělecké počiny, které se rodí zcela výjimečně. Režisér jeho závažnost nikdy předtím ani poté nepřekonal.
