Pro Larse von Triera, jednoho z nejkontroverznějších, nejambicióznějích, ale i nejmódnějších režisérů posledních deseti let, je provokace způsobem, jak lidi přinutit přemýšlet. Již jeho jméno je velká cílená provokace: když mu během studií na Dánské filmové škole vyčítali „šlechtickou“ zpupnost, připojil si ke svému jménu aristokratický titul „von“.

Lars Trier (* 30. dubna 1956 v Kodani) vyrůstal v rodině levicových liberálů. Vzhledem k jejich svobodomyslnému přístupu, který mu nevybudoval žádné přirozené autority, měl problémy ve škole: na té základní se spolužáky, kteří ho šikanovali, a později i na kodaňské univerzitě, kde byl na válečné stezce s pedagogy. Jeho arogantní postoj k nim lze shrnout do jediné věty: „Všechno, co se mě snažíte naučit, nikdy dělat nebudu.“ Trier měl o filmu své vlastní představy, ovlivněné dílem Carla Theodora Dreyera i tím, že první kameru dostal v deseti letech (již tenkrát točil bizarní experimenty). Dveře na školu mu otevřel film Zahrada orchidejí (1977), jeho absolventská práce Podoby osvobození (1982), relativizující otázku kolektivní nacistické viny, se později prosadila v televizní distribuci.

Lars von Trier debutoval psychologickým filmem noir Prvek zločinu (1984) – a již první částí trilogie o zániku Evropy zaujal snahou o vytváření expresionistických „obrazů podvědomí“. Ve druhém filmu Epidemie (1987) vytvořil roli idealistického lékaře, jenž chce zachránit svět zpustošený morem, ale při své pouti on sám nákazu rozšiřuje. Mezinárodní věhlas mu získalo artistní podobenství Evropa (1991). Stylizovaný film byl opět koncipován jako hypnotická seance, jejímž aktérem je americký intelektuál, jenž v říjnu 1945 přijíždí do rozbombardovaného a okupovaného Německa pomáhat „vylepšit svět“.

Pro televizi začal Trier pracovat již v roce 1988, kdy natočil svoji svébytnou verzi Eurípidovy Médey. Kultovní auru si vytvořil o šest let později, kdy uvedl proslulý hororový seriál Království (1994). V mysteriózní variaci na soap-opery, zasazený do strašidelného labyrintu kolosální kodaňské nemocnice, Trier zkombinoval duchařský horor s romantickým melodramatem a s groteskní nadsázkou. Seriál, na nějž o tři roky později navázalo Království II, předznamenal režisérův budoucí styl: byl snímán přes sépiové filtry hektickou ruční digitální kamerou a skokově sestříhán do kratičkých švenků.

Pověst výlučného režiséra utvrdilo psychologické drama Prolomit vlny (1996): do sedmi dílů členěné evangelijní podobenství o pobožné „panně“ (výtečná Emily Watsonová), jež se rozhodne ochrnutého manžela „spasit“ nezřízenou promiskuitou. Mnoha fobiemi (a digitální technologií) posedlý režisér je dodnes fascinován obrázkovou knížkou z dětství nazvanou Guld hjerte (Zlaté srdce), jejíž hrdinka se ve své bezmezné lásce k bližním zřekla úplně všeho a zůstala stát nahá na kraji temného lesa. Taková je i aktérka dramatu Idioti (1998), samoúčelně provokativního podobenství o skupině yuppies, kteří si „hrají“ na mentálně postižené a do svých hrátek zatáhnou i ženu prožívající rodičovskou tragédii. Trier extrémně vyhroceným filmem, začleňujícím i pornografické záběry, deklaroval bouřlivě diskutovaný manifest Dogma 95, který tvůrcům nakazuje točit v reálných kulisách s ruční kamerou a s kontaktním zvukem. Trilogii o ženách se „zlatým srdcem“ (avšak i s částečně retardovanou myslí!) završil Zlatou palmou oceněný film Tanec v temnotách (2000). Muzikálový melodram o slepnoucí české emigrantce (Björk), která doslova zaplatí svým životem, aby uchránila synka od dědičné choroby, je s ohledem na kalendářové téma kombinované s drásavě vypjatou úvahou o trestu smrti tak sugestivně manipulativní, až hraničí s chladnokrevným kalkulem.

Po uvedení filmu byl konfliktní režisér obviněn, že natočil obžalobu nelítostné americké justice, aniž by tuto zemi navštívil. Trier, který je znám odporem k cestování, na to zareagoval po svém: rozhodl se natočit „americkou trilogii“, jejíž první část Dogville (2002) se odehrává na brechtovském divadelním jevišti s torzem kulis. Trier vytvořil dráždivou antitezi k filmu Prolomit vlny. Hlavní aktérkou je opět trýzněná a znásilňovaná „světice“ (Nicole Kidmanová), jež podstupuje řadu potupných zkoušek. Ty ji ale nepromění v obětující se mučednici, ale v krutého anděla pomsty. Režisér nedávno natočil také druhou část své trilogie: příběh o otroctví z amerického jihu 30. let nazvaný Manderlay (2005). Věnuje se však i dalším projektům. Natočil pro svojí tvorbu atypickou komedii Kdo je tady ředitel? (2006). Pro svého přítele, režiséra Thomase Vinterberga napsal scénář k dramatu Můj miláček ráže 6,65 (2005) o pacifistickém mladíkovi, jenž se zamiluje do své zbraně, dokumentárním snímkem Pět překážek uctil dílo svého režijního vzoru Jørgena Letha.

Lars von Trier vyvolává zaslepenou úctu i nenávistné odsudky, k čemuž přispívá jeho režisérská, ale i produkční činnost (divize Pussy Power z jeho společnosti Zentropa vyrábí tvrdé pornografické filmy) i jeho kontroverzní výroky. Nepochybně i nadále bude testovat toleranci svých obdivovatelů a odpůrců avantgardními experimenty (často hovoří o svém záměru natočit pornofilm), jež jsou výsledkem jeho vyšinutě obsedantních přetlaků, ale zároveň také krutě ironickým naschválem vmeteným divákům do tváří jako rukavice vyzývající na souboj. Možná i proto režisér stále používá ono „šlechtické“ jméno...