Film Miss Potter osobně uvede herečka Renée Zellwegerová při jeho předpremiéře na karlovarském Mezinárodním filmovém festivalu.
Převážně idylické, prosluněnou nostalgií prostoupené příběhy o podceňovaných umělcích, kteří se přesto prosadili, opanovaly v posledních letech filmová plátna. Oblíbení jsou malíři (Klimt, Modigliani), ale zejména spisovatelé. Truman Capote se dočkal již dvou snímků, stranou nezůstala ani Jane Austenová v životopisu Elegantní Jane. Pozornost přitáhli i pozdně viktoriánští umělci věnující se tvorbě pro děti – Barrie v Hledání Země Nezemě a nyní ve filmu Miss Potter Beatrix Potterová, autorka knížky o Králiku Petrovi. Oba posledně zmíněné tituly přitom spojuje tentýž rys: jak pastelová měkkost vizuálního pojetí a vstřícná ušlechtilost postav, tak mozaikovité oživování právě spisovaných příběhů (v Miss Potter prostřednictvím animace).
Beatrix Potterová pocházela z bohaté rodiny, která by ráda pronikla mezi aristokracii. Její rodiče by ji nejraději viděli provdanou za někoho bohatého a vznešeného, když však překročila třicátiny a aspirovala na staropanenství, nějaký mimořádný nátlak nevykonávali. Její kresbičky a průvodní texty o zvířátkách vnímala rodina (a hlavně upjatá matka) jako neškodnou libůstku. Knížky Beatrix Potterové se však posléze staly opravdovými bestsellery.
Renée Zellwegerová ztělesňuje Potterovou jako emancipující se ženu, kterou okolí považuje za tvrdohlavou, ba umanutou. Užívá mírně spiklenecké výrazy tváře, když se jako Beatrix oddává své literárně výtvarné vášni, nebo se dokonce dopustí „sexuální odvázanosti“ (opětuje polibek svého nastávajícího!). Zdůrazňuje odhodlanost hrdinky zařídit se podle svého. Vyhmátla i její okouzlení nedotčenou venkovskou přírodou, kterou se rozhodla zachovat pro budoucnost. Narůstající sebevědomí se odráží ve stále sebejistější mluvě, nečekaný úspěch ústí v bezmála pubertální křepčení. Postupný přerod z urozené slečinky v uznávanou umělkyni a poté ochránkyni přírody (skupuje zkrachovalé farmy, aby zabránila jejich prodeji spekulantům) je však zpodoben v zjednodušených tazích. Přitom Beatrix nezavdala důvod ke skandálu, byla spořádanou osobou dodržující konvence své třídy. I na pracovní schůzky s nakladatelem, ji doprovázela ctihodná stará dáma. Nesmělé sbližování s Normanem, stejně jako později s advokátem Heelisem, splňuje veškerá pravidla jemně úsměvného melodramatu.
Režisér Chris Noonan vsadil na projasněnou idylu někdy až kýčovitého rozměru, prolnutou zejména do zadumaných přírodních scenerií. Takové příběhy se u nás vyráběly tak někdy před půlstoletím. Miss Potter ovšem reaguje na současná očekávání. Proto zdůrazňuje prvky emancipace, prostomyslně odsuzuje aristokratickou povýšenost v mezilidských vztazích. Vskutku plakátovitý je výstup, v němž Beatrix snobské matce vyčte všední podnikatelský původ, kterým matka nyní tak pohrdá. Nápadník Norman Warne (Ewan McGregor) totiž pochází „pouze“ z nakladatelství, kde Beatrix vydává své knížky.
V pozvolném vyprávění se mísí okamžiky úsměvné tvrdohlavosti s bolestným prožitkem předčasné ztráty milovaného člověka. Vrací se minulost, aby již v dětství bylo možné vysledovat bohatou obrazotvornost a malířské nadání. Film vesměs nepřekračuje úroveň smířlivé ilustrace, podobné roztomilým Beatrixiným obrázkům. Noonan načrtává i určitou škrobenost vládnoucí v hrdinčině rodině a jako částečný protiklad vyzvedává okouzleného, stále však uctivého Normana, i jeho razantnější, rovněž neprovdanou sestru Millie (Emily Watsonová), která svou názorovou unáhleností občas působí jako karikatura feminismu.
Film Miss Potter chce především dojmout. Tomu je přizpůsoben již scenáristický základ Richarda Maltbyho ml., který jako by příběh nahlížel očima Beatrixiných příběhů. Podřizuje se tomu kamera Chrise Seagera a Andrewa Dunna, kroužící při hledání šerosvitných záběrů starosvětsky vybavených viktoriánských bytů, ale také se kochající půvabem drsné skotské krajiny. Medově nasládlé melodie Nigela Westlaka pak tvoří nedílnou součást zvolené poetiky.
