Věčná honba za divákem přiměla producenty a filmaře zkoušet štěstí s těmi nejsenzačnějšími tématy, která by v divákovi vzbudila touhu po dobrodružství. A co může být dobrodružnější než se přenést o několik století zpět na plavidla korzárů a společně s hrdiny vybojovat nejednu bitvu anebo se vydat za pokladem?
Příběhy lodí plujících pod černou vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty přilákala pozornost nejednoho pokušitele lehké múzy. Stačí jenom zmínit dobrodružný román Roberta Louise Stevensona Ostrov pokladů (1883), anebo operetku autorského dua Gilbert a Sullivan The Pirates of Penzance (1879), obzvláště v anglosaském světě nesmírně oblíbenou. Ani filmový průmysl od počátků nezůstával pozadu. Vždyť už v roce 1909 se po plátně proháněla jedna z prvních hvězd francouzského filmu Jean-Marié de l'Isle v titulní úloze snímku Morgan le pirate. A Stevensonův Ostrov pokladů, vyprávějící o cestě zkušeného mořského vlka Dlouhého Johna Silvera a mladičkého Jima Hawinse za legendárním pokladem kapitána Flinta, se první filmové adaptace dočkal v roce 1912.
První zlaté období si však filmoví piráti užívali až v letech dvacátých. Rozmach kinematografie a s ním i rapidně rostoucí návštěvnost si vyžadovaly stále epičtější podívanou a pirátská dobrodružství patřila k nejoblíbenějším způsobům, jak na plátno přivést exotiku, romantiku i odvážné kaskadérské kousky. A barva ve filmu pirátským dobrodružstvím také jistě neubrala na popularitě. Legendární Černý pirát (1926) s Douglasem Fairbanksem byl teprve třetím snímkem natočeným v systému Technicolor. Příběh mladého šlechtice, který vstoupí do služeb bukanýrů, aby pomstil smrt svého otce, se ale do dějin filmu zapsal především slavnou scénou sjíždění po plachtě za pomocí dýky. Nebyl tu však jen Černý pirát, na plátna poprvé vstupují i pozdější oblíbení hrdinové Captain Kidd (1922), Captain Blood (1924) anebo The Sea Hawk (1924). Odvážným pokusem o (vcelku) věrnou historickou rekonstrukci pronásledování středomořských pirátů v 18. století byl snímek Old Ironsides (1926), který dopomohl ke slávě herci Wallaceovi Beerymu, později jednomu z nejproslulejších představitelů Johna Silvera (Treasure Island, 1934).
Ani s příchodem zvuku se úspěchy korzárských dobrodružství nezmenšily. Spíše naopak. Lepší technické prostředky umožnily v letech třicátých a čtyřicátých tento subžánr ještě vyšperkovat. Legendou číslo jedna se v tomto období stává představitel elegánů Errol Flynn, který si pozornost publika vysloužil jako titulní hrdina snímku podle románové série Rafaela Sabatiniho Captain Blood (1935) o osudech irského lékaře Petera Blooda, jenž je nejprve zotročen, aby prchl a stal se pirátem. Na úspěšnou spolupráci s režisérem Michaelem Curtizem (Casablanca) pak Flynn navázal jako „Robin Hood na moři“ ve snímku The Sea Hawk (1940). A mezi bezpočet svých dobrodruhů přiřadil i další korzáry: Adventures Of Captain Fabian (1951), Against All Flags (1952), The Master of Ballantrae (1953). Ve Flynnových stopách pak kráčeli kupříkladu Tyrone Power (The Black Swan, 1942), Burt Lancaster (Pirát Vallo, 1952) a částečně též syn slavného otce souhlas Douglas Fairbanks Jr. jako titulní hrdina snímku Sinbad the Sailor (1947).
To už jsme ale částečně zabrousili do druhé poloviny čtyřicátých a na počátek padesátých let, kdy mezi hrdiny pirátských snímků končí nadvláda šermujících gentlemanů, usilujících o pomstu na proradném nepříteli a srdce spanilé dámy. Do popředí se naopak derou hrdinové o poznání prozaičtější, kteří před ctí upřednostňují truhlu plnou zlaťáků. Ty z nejslavnějších reprezentuje kupříkladu Captain Kidd (1945) a jeho představitel Charles Laughton, charakterní herec, jehož role měly vždy blíž k Richardu III. než k Robinu Hoodovi. Velkého návratu do kin se dočkal i Dlouhý John Silver. Zasloužila se o to hraná disneyovka Ostrov pokladů (1950) a herec Robert Newton, jenž se stal zosobněním nového prototypu filmového piráta – na hygienu nedbající opilec s pochybnou morálkou a celoživotním snem o velkém bohatství. Dlužno podotknout, že si Newton z postavy Johna Silvera učinil celkem prosperující živnost, když si ji zopakoval v pokračování úspěšného hitu Long John Silver's Return to Treasure Island (1954) i v navazující televizní sérii The Adventures of Long John Silver (1955). A k tomu ještě Newton připojil titulní úlohu obávaného korzára Černovouse ve snímku Blackbeard, the Pirate (1952).
Na přelomu čtyřicátých a padesátých let byli v kurzu piráti na jakýkoli způsob. Zkoušejí to s nimi oblíbení komici jako Bob Hope (dobrodružná komedie Princezna a Pirát, 1944) anebo Bud Abbott a Lou Costello, kteří si do své taškařice Abbott and Costello Meet Captain Kidd (1952) neváhali vypůjčit samotného Charlese Laughtona. Objevují se rovněž bukanýři zpívající a tančící – jakkoli byl jejich pionýrem už v roce 1936 Charles Collins jako Dancing Pirate, jejich rozmach nastává až nyní. Vždyť vzniká třeba muzikál Vincenta Minelliho Pirát (1948) s Genem Kellym a Judy Garlandovou anebo romantická zpěvohra Buccaneer's Girl (1950). Na korzáry bohaté hollywoodské časy začínají končit, na scéně se ale objevuje nová země, která poponese prapor pirátského filmu zase kousek poponese – Itálie.
Jestliže je od poloviny padesátých let světový film na piráty skoupý, o tom italském platí pravý opak. Přednost u tamních tvůrců dostává pirát-gentleman, i když už to tak úplně čítankový hrdina není. I tyto dobrodružné snímky mají své velké hvězdy – Jihoafričana Louise Haywarda (I Pirati di Capri, 1949; Fortunes of Captain Blood, 1950; Captain Pirate, 1952), amerického kulturistu a někdejšího představitele Herkula Steva Reevese (Morgan il pirata, 1961; I Pirati della Malesia, 1964) či budoucího představitele Old Shatterhanda Lexe Barkera (La Scimitarra del Saraceno, 1959; Robin Hood e i pirati, 1960). A nebo také syn slavného otce Sean Flynn, který ve snímku Syn kapitána Blooda (1962) pochopitelně ztělesnil potomka nejslavnějšího hrdiny Errola Flynna. Zbývá jenom dodat, že všechna tato dílka se nevyhnula nepěknému označení „béčko“ – vždyť vznikala bezmála pásovou výrobou, s minimálními náklady a podle osvědčeného příběhového mustru, zahrnujícího lásku, zradu i pomstu.
Také v časech pro pirátský film chudých se nějaký ten titul v kinech objevuje. Větší zájem o bukanýry se ale od padesátých let až dodneška vzbudit nepodařilo. A to i přesto, že se o oživení kdysi tak oblíbeného žánru tu a tam pokusila mnohá hollywoodská hvězda. Už v roce 1958 se takto objevil Yul Brynner v historickém dramatu The Buccaneer, který se věnoval osudům piráta a válečného hrdiny Jeana Lafitta. John Silver se pravidelně vracívá na Ostrov pokladů, jednou zosobněný Orsonem Wellesem (1972), podruhé zas Charltonem Hestonem (1990). A potřetí jako hrdina animované disneyovky (2002), která nezamířila na moře, ale mezi hvězdy. V roce 1976 se Hollywood pokusil oživit zašlou slávu pirátů à la Errol Flynn snímkem Nepřemožitelný bukanýr, kde si chrabrého kapitána Lynche zahrál Robert Shaw. A pak jsou tu dva velkofilmy, které skončily finančním krachem. Tím prvním jsou naturalističtí Piráti (1986) režiséra Romana Polanského, kde se v hlavní roli „silverovského“ kapitána Reda představil Walter Matthau. Druhým pak Ostrov hrdlořezů (1995) s Geenou Davisovou a Frankem Langellou, akční epos, který „dokázal“ položit filmové studio Carloco.
V komediální podobě se pirátům v posledním desetiletí vedlo daleko lépe. Alespoň z kvantitativného pohledu, s kvalitou už je to horší. Posměšný pohled na piráty (nebo alespoň na pirátské snímky) zastupuje už komedie Blackbeard's Ghost (1968) s Peterem Ustinovem jako kapitánem Černovousem. A ve výčtu můžeme pokračovat třeba přes italskou crazy komedii Pomsta Černého korzára (1971) s Budem Spencerem a Terrencem Hillem nebo australskou parodii se zpěvy The Pirate Movie (1982). Pirátskou komedii natočilo také několik členů Monty Python v čele s Grahamem Chapmanem jako Žlutovousem (1983) – ti přeživší toho jistě litují podnes. Piráti v komediálním provedení se podívali rovněž do vesmíru (sympatická sci-fi Ledoví piráti, 1984). V letech osmdesátých se bukanýrský motiv vůbec stal oblíbeným doplňkem řady titulů, ať to bylo dětské dobrodružství (Rošťáci, 1985) anebo pohádka (Princezna nevěsta, 1987). Pravdou však je, že to úplně nový nápad nebyl. Vždyť už J. M. Barrie postavil proti svému nejslavnějšímu hrdinovi Peteru Panovi nelítostného piráta kapitána Hooka. A poskytl tak námět několika generacím filmařů, od němého Petera Pana z roku 1924, přes stejnojmennou disneyovku (1953) a hollywoodský velkofilm (2003) až ke Spielbergově odmítané variaci Hook (1991).
Zatím poslední návrat do kin zažívají korzáři díky dobrodružné komedii Piráti z Karibiku: Prokletí Černé perly (2003), která nabídla strhující akci, humorný nadhled i třešničku v podobě skvělého výkonu Johnnyho Deppa jako excentrického kapitána Jacka Sparrowa. A přestože druhý díl Piráti z Karibiku: Truhla mrtvého muže (2006) jiskru jedničky postrádá, díky úspěchu obou snímků se lze nadát, že nás nová vlna pirátských dobrodružství tentokrát nemine. Slavnou sérii dnes uzavírají na trilogii Piráti z Karibiku: Na konci světa (2007),už nyní se ale nahlas hovoří o čtyřce... anebo dokonce dalším triptychu.