Zhruba půl roku po francouzském „veřejném nepříteli č. 1“ Jacquesu Mesrinovi, jenž se představil ve stejnojmenném dvoudílném filmu, se na plátnech českých kin objevuje i jeho americký „předchůdce“ John Dillinger (1903–1934). Téměř dvouapůlhodinové kriminální drama Michaela Manna Veřejní nepřátelé, v němž hlavní roli hraje Johnny Depp, není prvním snímkem proslulém bankovním lupiči. Poprvé to bylo již ve zlaté éře filmů „noir“, kdy jej v kriminálce Dillinger (1945) ztvárnil Lawrence Tierney. V následujícím půlstoletí legendami a mýty opředeného gangstera, jenž si velmi zakládal na veřejném mínění, hrály téměř dvě desítky filmových a televizních herců, včetně Martina Sheena (Dillinger and Capone, 1995).
Veřejní nepřátelé nejsou klasický životopisný snímek, neboť Michael Mann se soustředí na krátkou, pouze třináctiměsíční výseč z poslední etapy Dillingerova života, kdy FBI pod Hooverovým vedením vyhlásila válku zločinu a sundala si „bílé rukavičky“. Ve filmu, který začíná v roce 1933, se prolínají dvě roviny: ona „veřejná“ zločinecká – i ryze osobní. Ta první rekonstruuje pečlivě připravené bankovní loupeže, jež Dillingerův gang prováděl, jeho útěky z vězení, ale i urputnou snahu federálního agenta Melvina Purvise (Christian Bale) dostat se jakýmikoli prostředky na gangsterovu stopu. „Intimní“ vrstva příběhu nahlíží na gangsterův vztah k půvabné francouzsko-indiánské šatnářce Billie Frechetteové. Především díky její herecké představitelce Marion Cotillardové, která se empaticky sžila s postavou partnerky gangstera, jež nemůže vědět, co se stane druhý den, film v rozjitřených scénách nesklouzává za hranice melodramatické romance.
Michael Mann se zločince, kvůli jehož dopadení FBI v roce 1933 založila speciální čtyřicetičlenný oddíl, nesnaží heroizovat. S ohledem na jeho hereckého představitele Johnnyho Deppa mu ale ponechává kavalírskou image gangsterského Robina Hooda, jenž v dobách hospodářské krize bral peníze bankám, nikoli jejich ožebračeným klientům. Představuje ho jako oslavovanou celebritu svého druhu, jež vedla důvtipné brífinky s novináři. Dillingerovo „jánošíkovské“ mytizování ale nepřehání. Nezakrývá jeho násilnickou povahu, byť oproti skutečnosti poněkud „umazává“ počet mrtvol, které zůstaly ležet za jeho zády v tratolišti krve.
Pokus o realistickou kriminálku v dobových kulisách se ale Mannovi nezdařil zdaleka tak přesvědčivě jako ve filmové verzi Miami Vice. Nechybějí přestřelky ani honičky, jejich aranžování se ale záměrně drží „při zemi“ a – až na občasné zpomalené záběry – nejsou „přikrášleny“ vizuálními atrakcemi. Digitální kamera občas snímá dění jakoby pohledem přímého účastníka, jenž se pokouší uprchnout z věznice anebo se prostřílet kordonem policistů (některé výjevy stylizací připomenou počítačovou hru Mafia). Přitlumenost barev navozuje dobovou atmosféru, byť klasickým gangsterkám z té doby stejně stále nejvíce sluší černobílá strohost.
Na kriminální filmy ze třicátých let Mannův film opakovaně odkazuje. Kromě připomínky nejslavnějšího představitele gangsterů oné doby Jamese Cagneyho (ne náhodou se roku 1931 právě on objevil ve filmu nazvaném Veřejný nepřítel) hraje v osudovém závěru symbolickou roli i snímek Manhattanské melodrama (1934) s Clarkem Gablem, který Dillinger zhlédne těsně před svou smrtí. (Gangstera, jenž byl velký filmový fanoušek a miloval snímky ze svého „oboru“, zastřelili agenti FBI skutečně před kinem Biograph v Chicagu poté, co jej udala majitelka nevěstince.)
Očekávání, že Veřejní nepřátelé budou událostí sezóny, se nenaplní – navzdory věrohodnému výkonu Johnnyho Deppa (byť je herec o patnáct let starší, než byl Dillinger v roce své smrti). Předpokládaná kombinace Mannova Nelítostného souboje a De Palmových Neúplatných se nepodařila, částečně i vinou nepřesvědčivého Christiana Balea. Mannovo „postmoderní retro“ vzniklo podle knižní předlohy Bryana Burrougha Public Enemies: America’s Greatest Crime Wave and the Birth of the FBI, 1933–34 a odtud pramení jeho „reportážní“ úspornost i téměř akademický odstup. Tvůrci vycházejí z historicky doložených událostí, které neromantizují, ale spíše „jen“ rozepisují do dramatického scénáře.
Ve třicátých letech tradiční gangstery Dillingerova typu, kteří neskrývaně vykrádali banky (a v očích veřejnosti tak trestali ty, kteří zavinili Velkou hospodářskou krizi), již začínali nahrazovat tzv. banksteři. Ti utajeně „v zákulisí“ ( mnohdy s vědomím podplacené policie) bohatli na nesrovnatelně výnosnějších finančních machinacích a na mafiánských šmelinách. Takže „veřejným nepřítelem“ současné Ameriky je dnes muž, který samopal nejspíš nikdy nedržel v ruce – finančník Bernard Madoff…
