Mezi umělci se vyskytnou různě výstřední osobnosti, které odmítají dobové konvence, ba přímo se vyžívají v jejich porušování. Takovým je i hrdina historického snímku Libertin, v němž režisér Laurence Dunmore oživil osudy Johna Wilmota, hraběte z Rochestru, proslulého prostopášníka z druhé půle sedmnáctého století. Svou tvář mu vtiskl Johnny Depp.
Ve vyděděnci Depp odkrývá povahu okouzlujícího mladíka, jehož sebezáhubná spirála se roztáčí stále rychleji. Nepostihl sice zcela rozměr arogantního floutka, nicméně se nesnaží jej obhajovat ani idealizovat. V prologu příběhu, kdy promlouvá přímo do kamery, se pouští do sebezpytování, slibuje, že se stěží bude někomu zamlouvat. V závěru se několikrát přímo ptá: „Zamilovali jste si mně?"
Wilmotovu neklidnou povahu, lačnou neustálého přívalu vzruchu a provokací, postihl Depp v širokém výrazovém rozpětí. Od cynicky výsměšného nihilismu přes obezřetné milostné okouzlení, vtělené do touhy z vypískané herečky (Samantha Mortonová) učinit uctívanou hvězdu, až k celkovému fyzickému úpadku v důsledku příjice. Vyhmátl rozervanost člověka, schopného dojmout se toliko v umělém, deklamativním světě divadla.
Wilmotův příběh, nijak nezatížený mravoličnými tendencemi, se odehrává za vlády Karla II., po desetiletí Cromwellovy revoluční vlády, která vedla k utužení puritánských mravů. Mimo jiné došlo i k zákazu divadla, přivedeného nedlouho předtím Shakespearem a jeho vrstevníky k rozkvětu. Po obnovení monarchie veřejnost začala bouřlivě žádat návrat všeho donedávna zapovězeného.
Vidíme, jak John Wilmot, byť chráněn svým šlechtickým původem, překračuje hranici přijatelnosti, když vyzývavě přijímá dekadenci za svůj základní existenční princip. Pitky střídá sexuální povyražení, Wilmot spisuje pornografické pamflety, na královu objednávku chystá velice skandální divadelní představení, plné sexuálních výpadů. Jde vlastně o parodii baletů, provozovaných (i s Moliérovým přispěním) u pařížského dvora. Hra měla ohromit francouzského velvyslance, ale narážkami na královský dvůr popudila samotného Karla (John Malkovich). Toho zde ztvárňuje John Malkovich.
Libertin vznikl podle divadelní předlohy Stephena Jeffreyse, který napsal i scénář. Film tedy nezapře teatrální prvky, které mají přispívat k účinnějšímu vyznění: jde nejen o dojemnou scénu umírání, kdy Wilmontovi zůstává oddána jeho žena (Rosamund Pikeová), kterou nesčíslněkrát podvedl, ale hlavně o vystoupení před parlamentem, kde těžce nemocen, pložící se o holi, dovedně sestaveným proslovem zvrátí protikrálovské nálady. Náboženské i politické aspekty jsou jinak ve filmu zmíněny jen okrajově; zvláště královo ustavičné lavírování mezi Francií a odbojným parlamentem.
Film se odvíjí v poklidném tempu, bez klipově chytlavého třeštění. V dlouhých kolíbavých záběrech se snaží přiblížit nejen slavného bouřliváka, ale také atmosféru jeho doby. Včetně tehdejších světelných podmínek. Mnohé se odehrává v mlžnatém šeru, jsou zde blátivé cesty, kudy se lidí musí brodit a do nichž zapadají i kočáry. Všudypřítomnou špínu a zašlost interiérů, topících se ve věčném příšeří, chabě rozjasňují svazky svící. Na rozdíl od jiných historických filmů (např. Kubrickova Barryho Lyndona) nechce režisér vytvářet důmyslné kompoziční variace na klasické obrazy. Naopak, kameraman Alexander Melman zdůrazňuje estetickou nelibost zašedlého zobrazení a vyhýbá se vytříbeným figurálním seskupením.
Film chce předestřít, jak lidé sedmnáctého století mohli vnímat svou přítomnost. Jednostranně pojatá všednost (motivy rozbahněnosti či provokativní nestydatost v jednání postav) však působí i jako mondénní schválnost. Lépe vyšel hudební doprovod Michaela Nymana, jenž pracuje s dobovými hudebními konvencemi, přetváří je do svébytné moderní podoby a vyvolává tak spíše vzdálenou ozvěnu oněch časů. Přihlížíme tedy dílčí, snad až výlučné interpretaci dané historické epochy.
