Jako většina trendů filmařiny se erotika před kamerou objevila prakticky okamžitě s nástupem filmového média. Jeden z prvních erotických filmů, sedmiminutový kraťas Le Coucher de la Mariée, vznikl ještě na konci 19. století v roce 1899 a ukázal divákům dívku svlékající se ke koupeli. Rychle se ukázalo, že nahé maso ve filmu dobře prodává - vlastně ale nešlo o nic nového, i během prudérní viktoriánské éry totiž v Anglii i jinde šly dobře na odbyt hanbaté fotografie.
Panuje rozšířený dojem, že jeden z prvních dlouhometrážních erotických filmů vznikl právě v Československu. I když však Machatého se ale dvojice filmů Erotikon a Extase rozhodně řadí mezi významné milníky na poli filmové erotiky, do historických análů se dostaly spíše kvůli skandálu vzniklému obsazením herečky Hedy Kiesler do hlavní ženské role v Extasi. Její bohatý manžel totiž proti filmu vehementně protestoval. Nutno však dodat, že Kieslerová sama uvedla, že nahé scény natočila pod značným tlakem režiséra…
Byť Machatý dovedl erotiku do mainstreamového filmu, už dávno před ním obsáhly odhalené scénky všemožné dřívější snímky, mimo jiné i George Mélièse a řady dalších běžných filmů. Například severský čarodějný epos Häxan obsahoval celou řadu nahých scén. Dokonce i v prudérnějších Spojených státech byla - když ne přímo nahota, tak rozhodně vábivé ukazování lidského těla - během němé éry a části zvukové éry něčím zcela normálním. Zásek tomu učinil až příchod tzv. Haysova kódu, čili de facto filmové cenzury. Za jeho příchod částečně mohla i kauza vyvolaná právě "naší" Extasí.
Netřeba asi dodávat, že v drtivé většině patřila většina nahatých scén pouze ženským tělům. Mužská nahota byla odsunuta jako ještě větší dogma než ta ženská. Výjimky lze přesto najít - například krátký umělecký film Fireworks (1947) režiséra Kennetha Angera patří mezi rané příklady erotiky směřované k homosexuálnímu publiku. Na okraji zájmu přežívaly i tzv. nudistické filmy, často vznikající pod dokumentaristickou záminkou. Ať už ale šlo o mužské nebo ženské tělo, během éry klasického Hollywoodu, jenž ovlivnila i pojetí filmu jinde na světě, se nahota stala čímsi zcela zapovězeným a naprosto odděleným od běžné kinematografie.
Probořená stavidla
Nic však netrvá věčně, a ani Haysův kód tak nemohl hlad po explicitních filmech krotit navždy. Po sérii kauz, žádajících svobodu uměleckého vyjádření, došlo na jeho zrušení. Znamenalo to příchod zlatých časů pro průnik pornografie mezi běžné konzumenty, ale i návrat erotických scén a odhalenějších hrdinech.
Evropa, kde na podobnou cenzuru nikdy naplno nedošlo, měla před Americkou podstatný náskok - paradoxně však na největší míru haných těl došlo především v nacistickém Německu a Itálii. Ať už to bylo v Riefenstahlové Olympii (1938) či Blasettiho La cena delle beffe (1941), první italský film s topless scénou. Příchod italského neorealismu v kombinaci s úsvitem francouzské nové vlny a jejími verzemi v jiných státech pak znamenal řadu odvážných scén ve filmech Inrmara Bergmana, Francoise Trouffauta a mnohých dalších. Vlna dala vzniknout kultu krásek jako Sophia Lorenová nebo Brigitte Bardotová.
Během 70. let se pak nahota i sex staly v mainstreamu normou. Mnohdy došlo na věci dnes nepředstavitelné - například britský snímek Walkabout z roku 1971 obsahoval řadu odhalených scén tehdy sedmnáctileté herečky, a vyvolal tak volání po zákazu odhalování mladistvých. Jiné filmy, jako třeba Bertolucciho Poslední tango v Paříži (1972), pak zase vyvolalo poprask hranými scénami soulože včetně análního sexu.
Během další dekády ve Spojených státech vznikl žánru sprosté náctileté komedie. Filmy jako Hots nebo Porky's nejenže ukazovaly skoro odhalené ženy i muže, ale jejich zápletky se většinou přímo točily kolem sexu. Evropa tento žánru začala dohánět až po přelomu milénia. S tím, jak se pornografie stávala stále přijatelnějším tématem, však paradoxně sex v běžném filmu ustoupil do pozadí.
Dnes už běžná nahota nemá příliš čím šokovat, a ačkoliv filmy jako Love, Padesát odstínů šedi nebo Nymfomanka ukazují, že obsadit běžnou herečku nebo herce do explicitní role stále táhne mnohé diváky, daleko větší pozornost filmařů i kritiků stále poněkud okrajová témata homosexuality, transgenderu a podobných sexuálních motivů.
Jestli něco století kinematografie z hlediska nahoty ukázalo, pak to, že na explicitnější zobrazování odhalených lidských těl či naopak jejich zahalování dochází ve vlnách. Nemusí přitom jít nutně o přímé zákazy, na úbytek nahoty stačí i pouhé "přesycení trhu". Love tak může být jedním z vrcholů nynější povolené míry nahoty v běžném filmu - či naopak značit příchod mnohem otevřenějších snímků, v nichž už nebude soulož mezi herci pouze předstíraná.