Snímek King Kong přinesl svým tvůrcům Oscara v kategoriích nejlepší zvuk, nejlepší střih zvukových efektů a nejlepší vizuální efekty.

Peter Jackson chtěl točit remake klasického King Konga již v roce 1997, studio Universal ale projekt zamítlo v obavách, že by nemusel uspět v konkurenci dinosaurů z Jurského parku, Godzilly a Velkého Joea. Po fenomenálním úspěchu trilogie Pán prstenů se však novozélandský tvůrce dostal do natolik prominentního postavení, že mu to umožnilo příběh o půvabné herečce, kterou na hrůznými legendami opředeném tichomořském ostrově unesou domorodci a nabídnou ji jako oběť monstrózní opici, natočit v podobě, jakou si vysnil. Narozdíl od svých předchůdců, kteří v roce 1976 příběh o King Kongovi nesmyslně zaktualizovali, ponechal vyprávění v meziválečných kulisách. Složil tak hold nejen snímku z roku 1933, ale i filmovému médiu jako takovému (ovoce, jež hladová varietní herečka Ann ukradne, lze chápat jako symbolické „jablko hříchu“, díky němuž podlehne filmařskému pokušení).

Více než tříhodinový snímek je nejpřesvědčivější ve své první a poslední třetině: tedy ve scénách, jež víceméně vycházejí z originálního snímku tandemu Merian C. Cooper a Ernest B. Schoedsack (na prvního z nich odkazuje jeden „vtípek pro zasvěcené“). Jackson působivě evokuje městskou atmosféru hospodářské krize, i když digitální New York 30. let působí historicky možná hodnověrně, přesto ale uměle. Se ctí se vyrovnal také s jednou z nejslavnějších scén nejen v King Kongovi, ale i v dějinách kinematografie, v níž gorila s blonďatou kráskou v pracce stojí na vrcholu Empire State Building a odhání útočící dvouplošníky jako dotěrné komáry. Kamera přitom díky střemhlavým záběrům, které jsou místy snímané z pohledu pilotů, dosahuje závratných účinků, jež dramaticky vyvažují slzopudnou sentimentálnost finále.

Druhá třetina snímku, jež se odehrává na Ostrově lebek, byla v původním filmu značně zredukovaná, neboť brzdila ústřední motiv, jímž je „tarzanovský“ vztah mezi King Kongem a Ann. A jak je vidět v případě Jacksonova remaku, opravdu jej zdržuje. Režisér ji navíc pojal jako překotně spektakulární akční procházku „jurským parkem“, při níž je filmový štáb a především Ann téměř na každém kroku konfrontována s novým a větším prehistorickým zvířetem. Zmíněná „cesta do pravěku“ je ale trikově poněkud nevyrovnanou přehlídkou bizarních tvorů, kteří více připomínají ještěry z počítačových her nebo monstra z pouťových obludárií než paleontologicky hodnověrná zvířata. Je zdlouhavá a ve své monotónnosti (s výjimkou scény, v níž se Ann a jedna z útočících oblud proti sobě houpají na liánách jako cirkusáci na visuté hrazdě) až nudná. Problematické je i stylizování King Kinga do role akčního hrdiny, jenž sice T-rexům stylově láme čelisti, v izolovaném ztraceném světě se však kupodivu naučil i bojové chvaty hodné Jeana-Clauda Van Damma a ve vztahu k ženám žárlivému chování italského macha. (Paradoxně z hlediska sexual harrashmentu je ale „korektnější“ než jeho o sedmdesát let starší předchůdce: v Ann nevidí ani tak sexuální objekt, ale spíše panenku na hraní.)

Samoúčelně působí „přízračně“ zpomalované a rozfázované záběry některých sekvencí – jako by se Jackson pokoušel odlišnými výrazovými prostředky navodit onu „surreálnou“ atmosféru původního, kontrastně černobílého King Konga. Většina akčních scén ale působí spíše jako ozvěna Pána prstenů: zejména barbarští domorodci připomínají skřety z Tolkienovy ságy. Zdůrazněním monstróznosti King Konga si ale Jackson nabíhá do logických slepých uliček – diváci se třeba nedozví, jak se vyvražděné posádce lodi a zredukovanému filmovému štábu se dvěma (!) herci vůbec mohlo podařit omámeného King Konga naložit na palubu.

Jackson má – podobně jako v případě trilogie Pán prstenů – problémy s dramaturgickou vyvážeností snímku, s jeho minutáží (původní King Kong vše podstatné stihl za sto minut), ale i s vedením herců, kteří většinu času strávili před modrým nebo zeleným pozadím. Postavu „krásky v ohrožení“ po Fay Wrayové zdědila Naomi Wattsová, jejíž křehký platinový půvab vcelku dobře zapadá do doby, v níž neohrožení muži objevovali bílá místa na mapách a krásné ženy přitom báječně ječely. Adrien Brody v roli ztrápeného scenáristy s očima baseta je ale v příběhu o lásce krásky a zvířete jen do počtu (jeho milostné objetí s nešťastnou Ann na Empire State Building poté, co se King Kong zřítí dolů, působí velmi „chtěně“), zatímco Jack Black se v úloze excentricky posedlého režiséra stává jen ochotnicky přehrávanou karikaturou Orsona Wellese. V menší roli se objeví Jaime Bell.

Nejvěrohodnější herecký výkon podává digitální metodou motion capturing rozpohybovaný King Kong (jeho „předobrazem“ se stal Andy Serkis, jenž oživil i Gluma v Pánovi prstenů). A to nejen ve scénách, kdy se vítězně buší do hrudi, ale i při nejpoetičtější sekvenci celého filmu, v níž vsedě klouže po ledě a otáčí se s užaslou Ann jako na kolotoči.

Původní snímek o tragickém osudu nešťastně zamilovaného, v divočině polapeného monstra ohromil diváky díky obratné kombinaci hororových momentů s dobrodružným, katastrofickým a romantickým příběhem situovaným do exotických kulis. O tentýž, rozpočtem dvě stě sedm milionů zaštítěný mix se pokusil i Jackson. Předimenzovaná akčnost a snaha původní příběh vylepšit a udělat jej velkolepější však zavinily, že jeho verze příběhu o králi opic je sice delší, dokonalejší a spektakulárnější, ale není ani působivější, ani emotivnější než originál z roku 1933.