Od druhé půli sedmdesátých let – po mimořádném úspěchu Spielbergových Čelistí – začali američtí filmaři hromadně vyhledávat nejrůznější nebezpečná, zpravidla přerostlá zvířata (ale také útočná hejna či roje), která ohrožovala nic netušící lidi. Oživili proto i slavné monstrum, které se třicátých letech poprvé objevilo ve filmu King Kong. Gigantický op z Tichomoří se znovu objevoval ale již v šedesátých letech v japonských filmech, kde bojoval s tamními příšerkami. Nedávno, v roce 2005 natočil novou, opet tradičním názvem King Kong opatřenou efektní verzi Peter Jackson (byť v poněkud slaboduchém zpracování).
V roce 1976 specialista na válečné i katastrofické akční příběhy John Guillermin natočil v produkci Dina de Laurentiise barevnou a širokoúhlou verzi, v níž víceméně věrně zopakoval příběh původního černobílého filmu. Zapojil tehdy dostupné trikové metody (ještě nikoli počítačové), aby vykouzlil dokonalou iluzi reality. Ponechal přitom původní romantickou dějovou linii s plavbou průzkumné lodi, jejíž posádka pátrá po ropě (v původní verzi to byl filmařský štáb) k tajemnému ostrovu. Zvídavý vědec Jack Prescott (s trochu přemrštěnou rozšafností jej hraje Jeff Bridges) se nemůže nalodit jinak než tajně. Mírně diblíkovitou Dwan (debutující Jessica Langeová si vinou této role málem zničila právě nastartovanou kariéru) unesou na ostrově domorodci, aby jí obětovali svému bohu-opici. King Kong zosobňuje nevinnou Přírodu, ohrožovanou devastující, bezohlednou a chamtivou civilizací.
Režisér zřejmě neodhadl míru staromilství; film ani inscenačně nijak zvlášť neuchvacuje. Převažuje v něm okatá chtěnost, gesta chtějí za každou cenu vyznívat jako projev bezprostřednosti. Zápletky se podobají shlukům dramatických schválností (kupříkladu Dwanina únosu divochy si nikdo na palubě lodi nevšimne!), dialogy stěží přesvědčí o vášnivých výměnách názorů. Guillermin nazírá veškeré dění s naprostou vážností, v níž ani na okamžik neprobleskne jiskérka humorného nadlehčení, neřkuli ironického odstupu. Dnes, po více než třiceti letech, je právě absence humoru zatěžuje. V protikladu se ocitají výkřiky nejmodernějšího přístrojového vybavení doby vzniku snímku s tradičním pojetím příběhu dle tradic 19. století. Přesto vznikla, alespoň po vizuální stránce, uhrančivá podívaná, která hýří sytými barvami a exotickými sceneriemi. Kameraman Richard Kline plně využil veškeré možnosti přírodních krás, jež se nabízely.
Na rozdíl od původního vzoru, který víc zdůrazňuje zvířecí rozměr King Konga, zde postřehneme posuny k polidšťujícím pojetí titulního zvířecího hrdiny, jenž se do krásné Dwan zamiluje (a to dokonce opětovaně!). Pohlíží na ni obrovitýma smutnýma očima a cení zuby v přátelském úsměvu, láskyplně ji svírá v obrovité dlani. Jenže dojemnost, umocněná monumentalizující, až přeslazenou hudbou Johna Barryho, dosahují takové intenzity, že se místy blíží k nezamýšlené parodii.
V Guillerminově King Kongovi lze spatřovat těsné přimknutí se ke klasickému pohádkovému mýtu o krásce a zvířeti, ovšem bez šťastného rozuzlení. I nyní veleop prchá v New Yorku ze zajetí a šplhá po mrakodrapu (tentokrát ale po čerstvě dostavěných „dvojčatech“), opět pronásledován letadly. Škoda, že tvůrci nevěnovali samotnému vyprávění stejnou péči jako prezentaci titulního hrdiny – ten je dílem výtvarníka Carla Rambaldiho, proslaveného postavičkou mimozemšťánka E.T.
Navzdory všem výhradám, které se na film snesly již v době uvedení, o desetiletí později vzniklo volné pokračování King Kong žije (1986), režírované rovněž Guillerminem (a též u nás kdysi uvedené). První Gullerminův film o King Kongovi z roku 1976 i přes jisté nedostatky ovšem patří „do počtu“ dnes již klasických king-kongovských adaptací.
