Jeremy Irons se v roce 2005 přestavil publiku v historickém velkofilmu Království nebeské. Nemá tu žádné akční scény, jeho Tiberius především řeční, přesvědčuje i vyhrožuje: jako prozíravý zastánce mírového soužití tří různých náboženství - křesťanství, judaismu a islámu - tvrdě uplatňuje výstražné tresty. Jeremy Irons tu v zásadě nemá co hrát – Tiberius neprochází ani žádným vývojem, ani není pozvolna odkrýván jeho charakter. Od prvního okamžiku jej vidíme v celistvém, nenápadně monumentalizujícím portrétu jako rozhodného, byť trochu zachmuřeného muže, jenž marně zápolí s ničemnostmi ve vlastních řadách.

S trochou nadsázky lze o Ironsovi tvrdit, že v Království nebeském na sebe příliš neupozornil - podobně však dopadl i v dalších filmech z poslední doby (Božská Julie, Stroj času, Muž se železnou maskou, Eragon, Růžový panter 2). Ostatně i postava šlechetného Antonia v adaptaci Shakespearova Kupce benátského (2004) schází na úbytě, překvapivě jí chybí právě robustně rozdychtěná dikce, přítomná v nejlepších Ironsových kreacích. Al Pacino coby židovský lichvář Shylock jej po všech stránkách zastiňuje a Irons vyhlíží, jako kdyby jej postava míjela.

Nebylo tomu tak vždycky. Když Ironsovi bylo třiatřicet let, režisér Karel Reisz mu svěřil dvojroli, která měla váhu prubířské zkoušky. Ve Francouzově milence (1981) rozehrál Riesz vyprávění ve dvou rovinách: ve viktoriánském prostředí a mezi současnými filmaři, kteří onu viktoriánskou historku natáčejí. Irons ztělesnil senzitivního herce Mika, jenž se stále niterněji ztotožňuje s postavou londýnského šlechtice, jehož sžírá vášnivá láska k tajemné ženě. Stejně tak i Mika přitahuje odtažitá ženská krása, zosobněná jeho hereckou partnerkou (kterou se stejným "rozpolcením" do dvou postav představuje Meryl Streepová).

Už tady Irons na sebe upozornil jímavě posmutnělou tváří, s očima někdy až vyčítavýma - tuto polohu si ještě několikrát zopakoval, ale jen v ojedinělých případech dostane příležitost dále ji rozpracovat. Většinou pozorujeme některé z příznačných umělcových klišé, z nichž se vypařila naléhavost i sdělnost. Nejvíce se prosadil s hrdě, nezlomně vyhlížejícími postavami, které drtí nenadálý zlom osudu, jemuž se snaží bez známek poraženectví čelit. Často jde o hrdiny s příměsí aristokratické vznešenosti, ať již skutečné s těžištěm v sociálním původu (Swannova láska, Zvrat štěstěny) nebo posunuté do duchovní oblasti.

Duchovna a náboženské víry se týkalo mohutné, realizačně náročné Joffého drama, dokončené v roce 1986 a natáčené v jihoamerických exteriérech, víceméně na týchž místech, kde se příběh situovaný do 18. století odehrával. Mise - přesnější překlad původního The Mission by zněl Misie - vnáší nový pohled na činnost jezuitů, u nás odedávna pokládaných za národní i náboženské utlačovatele. Ironsův jezuitský misionář Gabriel se s nasazením vlastního života ujímá decimovaného indiánského obyvatelstva, rozhodnutý své ovečky chránit proti zlovůli mocných tohoto světa, znovu si dělících sféry svých zájmů i vlivu. Partnerem byl Ironsovi v tomto snímku Robert De Niro.

Irons se při přijímání rolí zaměřuje především na postavy různým způsobem zanícené, posedlé, často až vizionářského vzhledu, ale současně s plamínky šílenství v očích. V Posedlosti (1992) Louise Malla si zahrál láskou zaslepeného politika, jemuž milostná avantýra zničí nejen kariéru, ale i rodinné zázemí. Typologicky obdobnou studii rozehrál rovněž v Lyneově přepisu Nabokovova románu Lolita (1997). Psychopatologické rysy jednoznačně vítězí ve studii šílenství Příliš dokonalá podoba (1988), kde si k nerozeznání podobní lékaři-dvojčata předávají štafetu ve výrobě i při užití bizarních nástrojů. Neklidná mysl deformuje také Ironsova Franze Kafku v Soderberghově filmu Kafka (1991). Tato herecká cesta ovšem vedla k ploché maniakální vražednosti, jak ji Irons předvedl například ve třetí části Smrtonosné pasti (1995).

Nelze se podobněji zmiňovat o mnoha desítkách rolí, které Irons před kamerou stihl vytvořit - upozorním aspoň na Vodní zemi, Dům duchů, M. Butterfly, Svůdnou krásu či Inland Empire. Irons prozatím čeká na skutečně důstojnou roli, v níž by opět potvrdil své mimořádné nadání. Kuriozitou je, že pronikl i do české kinematografie. Jiří Menzel jej v Žebrácké opeře (1991) obsadil do němé epizodky vězně se stále vypoulenějšíma očima. I tato kraťoučká etuda, skládající se z několika detailů nechápavě udiveného výrazu ve tváři, potvrdila, že skutečný mistr se prosadí i na minimální ploše.