Ačkoliv je zápletka Hunger Games často připodobňována k japonské sérii Battle Royale, která sama o sobě dekonstruuje vztahy školou povinných teenagerů skrze jejich boj na život a na smrt, Suzanne Collins sama přiznala spíše koukání do lidské historie než opisování od druhých tvůrců. Battle Royale ostatně není prvním ani posledním dílem, v němž se dospívající cháska vzájemně likviduje.

zdroj: Forum Film CZ & SK

Jaká bude Síla vzdoru? Dozvíme se až příští týden.

Hlavním zdrojem pro ní byl prý mix řecké mytologie a římského imperátorství. Collins byla v dětství fanatičkou do řeckých mýtů, především jí padl do oka ten o rekovi Théseovi a ničemném Minotaurovi. Líté bestii musely Athény vlivem prohrané války každý rok posílat sedm dívek a sedm chlapců. Jedním z nich byl právě i Théseus, který si oběť vybral dobrovolně, aby mohl monstrum zabít. Odhalit souvislost s prvním dílem Hunger Games nebude těžké.

zdroj: tisková zpráva

Druhou velkou inspirací byly podle Collinsové kulisy římského impéria. To se projevuje dílem jak na stylizaci především prvního filmu (scéna s povozy), tak i názvech (Panem, Kapitol). Gladiátorské příběhy se podle Collins neobejdou bez tří klíčových složek - přítomnosti bezskrupulózního impéria (první), které nutí lidi v aréně bojovat do posledního dechu (druhá), tyto souboje však musejí být masovou veřejností a tudíž diváky vnímány jako populární forma zábavy (třetí).

zdroj: Archiv

Označovat sérii jen hanlivým označením teenagerská zábava prostě nelze.

Východní přísliby

Konečnou syntézou však bylo něco daleko povrchnějšího - sledování televize. Collins se prý myšlenky spojily v dílo v okamžiku, kdy přepínala televizní kanály a přešla z jednoho ukazujícího reality show k druhému, v němž se promítaly záběry z invaze Iráku. Collins, sama dcerou vojenského důstojníka a historika, v jejich spojení pocítila “cosi nepříjemného”, a embryo pozdější populární série bylo na světě.

Především divákovi ze střední a východní Evropy však nemůže uniknout ani zjevná inspirace filmařů v socialistickém realismu. Krom nabubřele velikášských budov je to nejlépe znát na budovatelském duchu plakátů poutajících na třetí film.

zdroj: tisková zpráva

Americká média mnohdy při snaze kritizovat společnost ironicky používají grafický styl 50. let. Filmovým příkladem za všechny je Gattaca, která se sice odehrává v budoucnosti, ale účesy i oděvy jakoby vypadly z Ameriky roku 1950. V případě Hunger Games však namísto retro barev a účesů západního střihu filmaři sáhli spíše po tónech východního bloku. Donal Sutherland, který ztělesňuje autoritářského prezidenta Snowa, že se ostatně sám inspiroval i v tom, jak jsou vnímáni Lenin a Stalin.

Právě pro své podobné vyhranění se vůči diktatuře mají filmy a knihy s hlavičkou Hunger Games zjevně apel pro řadu lidí, převážně náctiletých žijících v autokratických režimech. Jak se ukázalo letos v létě, někteří protestující proti thajskému vojenskému puči využívali stejného "tříprstého" pozdravu jako hrdinové Hunger Games. Nebylo by to ostatně poprvé, co fikční dílko inspirovalo občanské aktivisty - nebýt filmové adaptace komiksové románu V jako vendeta, dost možná by ani protestanti proti regulacím internetu za své nepřijali masku Guye Fawkese.