Proč je vlastně ladění filmu podstatné? Už Sergej Ejzenštejn věděl, že film je ideální nástroj propagandy, (nejen) americká armáda přitom podpořila mnohé nejklíčovější válečné filmy z historie - avšak pouze pokud vykreslily armádu v pozitivním světle. Pod vlajkou oficiální podpory tak vznik Top Gun i Černý jestřáb sestřelen, dva významné motory náboru nováčků. Nakonec, kdyby glorifikace války nebyla vnímána jako negativní urážka, těžko by se zrovna republikánský jestřáb jako je Clint Eastwood snažil hrát na protiválečnou strunu.
zdroj: Foto: Warner Bros
Je však něco jako “protiválečný film” vůbec možné natočit? Na první pohled je to snadné - stačí ukázat utrpení způsobené bojem. Jenže už samotná filmem přežvýkaná projekce válečného tématu může snadno působit spíše jako výzva k obraně, a v konečném důsledku dosáhnout opaku. Režisér nové vlny François Truffaut slavně prohlásil, že natočit skutečně protiválečný film je v zásadě nemožné - samotná podstata filmu totiž znamená, že výsledek bude nějakým způsobem působit podbízivě (alternativě by film musel jednoduše být špatný a/nebo nudný). Komunitní encyklopedie vyprávěcích nástrojů TV Tropes toto téma trefně shrnuje pod název “Do not do this cool thing”.
zdroj: Archiv
Ke cti Amerického snipera oproti řadě jiných válečných filmů slouží jeho propojení s linií "doma", konkrétně životem jeho manželky Taya Renae Kyle (Sienna Miller) a provázáním obou linií. Rovněž mnohé akční scény jsou zde natočeny veskrze průměrně - vzhledem k Eastwoodově historii a schopnostem tuto skutečnost nelze brát jinak než záměr. Přesto jeho hrdina v zásadě trpí syndromem přeživšího, kterého trápí, že nemohl ochránit více svých kolegů - poněkud obskurní vina u někoho, kdo je nejsmrtivějším odstřelovačem v historii americké armády. Celkové vykreslení postav vyznívá veskrze ploše - Chris Kyle i jeho žena Taya ve filmu působí jediným rozměrem. Snímek v médiích slouží jako výkladní skříň názorů republikánské strany a nevyhnul se mu tak vyhraněný politický výklad titulu, který omlouvá válku v Iráku. Historie ukazuje, že podobně skončily i jiné pokusy režisérů o protiválečné téma.
zdroj: Archiv
Jak se s tématem snažily válečné filmy poprat v minulosti? Především, zhruba do 70. let bylo obtížné najít válečný film, který by se snažil válku aktivně pošlapat - většina produkce spoléhala na romantizující vykreslení bojů druhé světové války. Výjimky samozřejmě existovaly už tehdy, například Na západní frontě klid (1930) či Kubrickovy Stezky slávy (1957), které ukazují pouze příběh vedoucí k popravě několika nešťastných dezertérů, divácky populárnější byly však smířlivější trháky s Johnem Waynem.
Do pekla a zpět
Především v éře po vietnamské válce vznikly nejsilnější protiválečné filmy jako Četa nebo Apokalypsa. Jenom máloco však shrnuje pravdivost Truffautovy teze než přerod původně protiválečného prvního dílu Ramba do trháku glorifikujícího romantické zahraniční mise jeho titulního hrdiny ve všech dalších pokračováních. Přejímání válečných filmů nehledě na záměry jejich režisérů rovněž dokonale shrnuje série rozhovorů s vojáky americké tankové jednotky v dokumentu Fahrenheit 9-11, která ke svým útokům pouští nahlas hudbu ve stylu kavaleristů z Apokalypsy. Na rozdíl od tvůrce dokumentu Michaela Moora to nebudeme hodnotit - nelze však popřít ironii recyklace scény z filmu kritizujícího válku vojáky ve skutečné válce.
zdroj: Archiv
Jako podmanivé lze snadno vnímat i dva nejvýznamnější válečné filmy z posledních dvou dekád, Spielbergovo Zachraňte vojína Ryana (1998) a Černý jestřáb sestřelen (2001). Obrovský vliv obou je vidět třebas na tom, jak sáhodlouze ovlivnily řadu následovníků v herním průmyslu (série Medal of Honor a Call of Duty), přičemž především druhý jmenovaný vnímá somálské ozbrojence jako anonymní masu určenou k porážce, a navzdory dějišti ve filmu pramálo reflektuje rizika vojenské městské operace pro zdejší civilisty. Film sice doprovází idealismus postavy Joshe Hartnetta, který je rád, že může v rámci mise OSN pomoct s distribucí humanitární pomoci, valnou většinu stopáže ale sledujeme jednu nekonečnou a brilantně zrežírovanou adrenalinovou akci. Oproti historické skutečnosti navíc Černý jestřáb sestřelen vypustil řadu “rušivých” faktů - od kritického vlivu malajských a pakinských vojáků v záchraně obklíčených amerických speciálních sil (o intenzitě záchranné mise svědčí dva padlí a devět zraněných mezi neamerickými členy sil UNOSOM II) až po změnu identity komediální postavy Ewana McGregora (jeho filmový John Grimes byl ve skutečnosti John Stebbins, později odsouzený za znásilnění své dcery, změnu identity postavy si přitom vyžádal Pentagon).
zdroj: Archiv
Ve srovnání právě s Černým jestřábem tak Eastwoodův Americký sniper působí protiválečněji, oba ale nakonec stojí na straně bezbřehé glorifikace vojenské služby. Podstatně neutrálnější je třebas Mariňák (2005), podle kterého je válka především o potu, nudě a testosteronu. Obdobně působí i minisérie Generation Kill (2008), v níž jsou vlastní důstojníci stejně nebezpeční jako Saddámovy gardy, to už však zabíháme do televizních vod. Jiným řešením když ne protiválečného, tak alespoň neutrálního filmu může být poskytnutí prostoru oběma stranám konfliktu - paradoxně nejvíce neutrální tak z velkých válečných trháků ze zrovna další veskrze konzervativní snímek s Melem Gibsonem Údolí stínů (We Were Soldiers, 2002). Ani tomu se sice nevyhnul odér patosu,ale s výjimkou závěrečné scény (bitva neskončila jako ve filmu útokem na bajonety, ale evakuací amerických sil z bojiště a kobercovým náletem B-52) snímek v nečekaně pozitivním světle zobrazil i vietnamské vojáky a generály. Že ale i tohle pojetí lze pojmout veskrze podbízivě a zcela překlopit na druhou stranu, dokazuje zase film Odsouzeni k boji (Battle for Haditha, 2007), v němž za záporáky platí naopak americký voják a s naivní upřímností je vykreslován irácký povstalec - svého druhu jde o stejně primitivní dílo jako náborová agitka nejhrubšího zrna, jenom kopající za druhou stranu.
Právě Odsouzeni k boji se ostatně Americkému sniperovi blíží nejvíce. Nikoliv svým vyprávěním, ale svými plochými postavami - a rovněž tím, že ačkoliv v době svého vydání oba filmy čeřily mediální vody, ve svém důsledku jde o průměrné filmy, na které si za několik let nikdo nevzpomene, na rozdíl od dravějších zástupců žánru.
